Vracíme se do San Francisca a letíme domů

Půjčujeme si šestý auto tohoto road tripu. Mimochodem cena je naprosto strašlivá – Alamo nemá k dispozici auto, který by nás nechalo půjčit v Sacramentu a vrátit v San Franciscu, takže využíváme Hertz, který nám za jednodenní zápůjčku účtuje $177. No nic, musí to člověk skousnout, ale tyhle ceny aut jsou opravdu napiču, neb pamatuju přesně tuhle stejnou zápůjčku za $95 – i s touhle přirážkou za jeden den a vrácení v jiným městě.

San Francisco, Golden Gate Bridge, Baker's Beach a další místa.

Za mě se nárůst cen se nejvíc podepsal oproti minulým letům nejvíc podepsal právě na autech. Auto za víc jak 4000 Kč na den, ale i přesto mi tahle šedá střela ani jednou nevykouzlila úsměv na tváři.

Ráno nijak extra nespěcháme. Ještě někdy před Vaccavillem se vše zahaluje do husté mlhy, a tak trochu smutně vzpomínáme na rok 2017, kdy bylo při našem odjezdu v San Franciscu naprosto nádherně. Od té doby jsme v tomhle městě 4x brodili mlhu.

Osobní bankrot ve Vaccaville

Ve Vaccaville zastavujeme v outletech, což se ukáže být opravdu velkou chybou. Za 30 minut tady utrácíme každej $150+, a tak říkám Melindě, že kurva jedeme, nebo budu muset kolem poledne vyhlásit osobní bankrot. Já to mimochodem uvalil za nádhernou tašku na notes. U Melindy se mi zatím nepodařilo zjistit, co všechno vlastně měla koupit, bo mlží a když se zeptám, nikdy není konzistentní.

Příjezd do San Francisca

Kus za Vaccavillem se počasí vylepšuje a na palubě panuje dobrá nálada. Zastavujeme na jídlo v Sausalitu a míjíme luxusní restauraci, jejíž vzhled zvenčí i věkový průměr 70 let na zahrádce nasvědčuje, že tohle si po dnešním ránu dovolit nemůžeme. Vedle je malej podnik, kde jí chlapi v reflexních vestách, a tak tedy vedu Melindu za ruku sem.

Po cestě do San Francisca tento rok už podruhý pokořujeme vyhlídku Battery Spencer.

Samozřejmě co jinýho si s dát s výhledem na oceán, než čerstvě ulovenou rybu. Poté pokračujeme podruhý na této dovolené na vyhlídku Battery Spencer, kde konečně slavíme čistej výhled na most i město. Tuhle vyhlídku po trápení, o kterým jsem psal v jednom z prvních příspěvků, teď už považuju za opravdu pokořenou.

Odtud se vydáváme s menšíma zastávkama na Baker’s Beach. Je prvního prosince a já na téhle pláži sedím jen bez trička jen v kraťasech. Voda Pacifiku je samozřejmě vždycky studená, neb přibližně osciluje v průběhu roku mezi teplotami 12 °C až 15 °C. Do západu zbývají ještě dvě hodiny, a tak si si na chvilku zajedeme do nedaleké kavárny.

Tenhle nahatej borec chodil tam a zpátky, jakoby na sebe vábil samičky. Ta ruka vepředu je paní, co cvičila na pláži jógu.

Vypadá to hezky, ale v těchto přestávkách na kafé a croissant se USA bohužel třeba Itálii vůbec nemůže rovnat – kafé je klasicky poamericku hnusný a croissant pekelně sladkej.

Západ na Baker’s Beach

Hodinu před západem se vracíme zpět na Baker’s Beach. Podvečer je nádhernej, takže si tyhle poslední momenty USA 2021 užíváme plnými doušky. Znáte to: když už jsou tady poslední momenty, člověk by chtěl, aby to utíkalo co nejpomaleji.

Od doby, co jsem Melindu u Golden Gate Bridge v roce 2017 požádal o ruku, má tenhle most v našich srdcích svoje speciální místo.

Váha mostu je skoro 900 000 tun. Je těžký si to představit, ale most je tak dokonce těžší jak tvoje mama.

Západ je, jako tradičně u Pacifiku, prostě nádhernej.

Dáváme poslední fotku USA 2021 a vyjíždíme na rychlostní zkoušku Letiště San Francisco.

Aj kurva to jsem nějak nedopočítal

Díváme se na západ a je to fakt krásný, jenže je potřeba čelit i realitě. Dávám do Google Map cestu na letiště, přičemž se zdá, že za chvilku ta krabice od Fordu zažije středověk. V půjčovnách jsou totiž klasicky strašný feny, takže k naúčtování plné dávky nájemnýho za další den stačí auto kolikrát vrátit jen o pět minut později. Dlouho až moc dlouho se prcáme přes semafory, kde každá oranžová v dohledu znamená plyn na podlahu. Auto teda jen tak mimochodem jede jak posraný, takže ho v manuálním režimu držím v červeným, ať mám aspoň nějakej výkon.

V posledních 8 mílích najíždíme na dálnici, kde to kurva kropím přes pruhy, jak kdybych tady jezdil každej den. Situace se dál komplikuje tankováním, bo včera jsem říkal, že rozhodně auto vrátím dotankovaný – vždy nabízí možnost vrátit auto s prázdnou nádrží a říkají, jak je to za hrozně dobrou cenu, nicméně de facto s tím souhlasíte s ojetím do zadku, neb vám ve výsledku (zpravidla) naúčtují nádrž celou, i když chybí třeba jen půlka.

Paní mi včera při téhle nabídce říkala, že ušetřím nějakej čas. A já na to že „v poho, času já mám hafo“. Dnes mě to možná bude stát dalších extra $177.

Skoro zapaluju pumpu

Zastavuju na pumpě. Vzadu se nám z toho vyvalují sedadla, který musí být odjištěný, neb se nám bez toho do této mrdky nevlezou ani všechny kufry. Do plna tankuju ubohý dva galony, přičemž při zběsilým vytahování pistole nezapomenu cáknout benzín na bok auta, na kolo s rozehřátýma brzdama, na zem, na svoji botu a na stojan. Človek robí chyby, keď spechá. Snad jediná věc, která se mi nepodaří pokropit benzínem, je ta moje dementní hlava.

Nemůžeme ale zbytečně čekat na výbuch této pumpy a musíme pokračovat dál v divoké jízdě. Poslední rychlostní vložku dáváme rekordně a na vrácení auta dorážíme 18:04. Dle vyúčtování jsem auto včera převzal 18:05.

Rezerva jménem nula

Na letišti musím ještě rychle reorganizovat fototechniku a sbalit do velkýho kufru batoh i stativ. Mám z toho trošku nervy, protože teď se mi jeví jako dost suboptimální vracet auto dvě hodiny před odletem. Zvlášť když touto dobou nemáte v ruce ani boarding pass a jste přesně na opačné straně poměrně velkýho letiště.

Naštěstí na letišti v San Franciscu chcípl pes. Odbavuje nás sympatický chlapík, co má na roušce baby Yodu (pochválím a ukážu ponožky), kufry jsou pod váhovým limitem, všechno klape jak po drátkách, bezpečnostní kontrola bez problému a dokonce poprvý v životě ani nemusím všechny ty moje píčoviny v podobě foťáků a objektivů vytahovat z příručního zavazadla.

Zdá se, že můžeme dokonce i jídlo v japonské restauraci kousek od brány. Tady čeká příprava nečekaně dlouho, a tak to do sebe musíme naházet za deset minut, abychom přišli k braně a oni ohlásili, že se má nalodit skupina 4. Tak tentokrát jsme na letišti nečekali ani minutu.

Ještě zpětně fotka z pláže, bo v tomto masakru po odjezdu z Baker’s Beach mě nějaký focení vůbec nenapadlo.

Hrňte do mě Prosecco

Uvelebujeme se v letadle a musím říct, že v tenhle moment už se fakt těším domů. Ty naše dovolený jsou na jednu stranu úžasný, na druhou stranu hrozně náročný. A tak se těším, až budu zase každej den ráno cvičit, fotit a natáčet, prostě normálně pracovat. Taky se těším, až začnu můj zimní projekt v podobě stavby sauny.

V letadle je servis na úplně jiné úrovni oproti cestě tam. Samozřejmě na tom nese pozitivní podíl i to, že jsme napapaní, ale stejně je tato cabin crew mnohem aktivnější. Swiss Airlines tedy v tento moment dostává jedničku, ke které ještě přidávám hvězdičku v momentě, kdy zjistím, že mají fakt dobrý Prosecco.

Jen je trochu škoda, že bublinky jsou trochu zabrzděný a uzávěr je klasicky pro Prosecco šroubovací. Kdyby to bylo šáňo, umím si představit, že od třetí flaštičky by to každej vodpálil naplno do stropu letadla a postříkal lidi. Udělal bych to taky. Vždyť se mi dokonce chtělo juchat hned po první flašce.

Sotva jsem vzal Processo do ručiček, začal jsem vypadat trochu najebaně. V tenhle moment jsem byl ale ještě čistej, takže to spíš musela být únava mami.

Je USA v listopadu z nouze ctnost?

Proč jsme letěli do USA v listopadu? Tak v první řadě to dřív z hlediska pravidel pro vstup turistů na území USA ani nešlo. No a zadruhý máme oba duben až říjen svatební sezónu, takže souvislý měsíc pryč je v této době v podstatě nereálný naplánovat. Před odletem jsem se bál, že dovolená v USA v listopadu bude tak trochu z nouze ctnost. Zažil jsem USA v květnu, červnu, červenci, srpnu a září, takže mám tuhle zemi spojenou s teplem a skvělým počasím. Listopad je pochopitelně už zlomenej do zimy, což znamená nula koupání a při vzdálení se od pobřeží i mrazíky. Podařilo se ovšem, že zejména v Kalifornii bylo nadprůměrně hezky a ani jeden den naší dovolené nepršelo.

Pokud bych čistě bral cestu k Reflection Canyonu, musím říct, že jít to v červenci by asi bylo teplotně moc i na mě. V roce 2019 jsme v této oblasti šli na Peek a Boo Canyon (což je mimo vlez do samotných kaňonů hike pro děti) a v tom teple to nebyla sranda. Asi by šlo jít k Reflection Canyonu co nejdřív ráno, ale to by znamenalo vyrazit na cestu Hole in the Rock Road snad ještě po tmě. No každopádně ta teplotní pohoda nám na naší cestě výrazně pomáhala.

Reflection Canyon a stanování na nejlepším místě Ameriky, sunrise Reflection Canyon November.

Tohle je pro mě nejcennější snímek krajiny za celých 11 let focení. Nejenom že vyšly ideální podmínky – vážím si i toho úsilí a faktu, že vlastně chybělo hrozně málo, abychom se k Reflection Canyonu nevydali.

Nakonec tedy musím říct, že listopad v USA rozhodně stál za to. Myslel jsem, že nepůjde překonat topovej road trip po USA z roku 2019 (tenkrát jsem bohužel nesepsal blog), ale podařilo se.

Zásluhu na tom nese skvělá a dobrodružná cesta k Reflection Canoynu, perfektní Zion i Bonneville Salt Flats nebo setkání s novými přáteli. Hlavní podíl ale patří Melindě, protože cesta s tímto parťákem je prostě zážitek sám o sobě. Zprostředkovat vám tu nekonečnou srandu (ale i krásný deep talky) prostě nejde, takže mi pro tentokrát budete muset věřit.

Za každýho, kdo můj blog dočetl až do této fáze, mám radost. Napište mi třeba do zpráv na Instagramu, která část se vám líbila nejvíc.

Všechny díly blogu

Pro lepší přehlednost ještě přidávám odkazy na všechny díly letošního blogu o USA: