Reflection Canyon: stanování na nejlepším místě Ameriky

Opravdu moc jsem se těšil, že budu jednou moct napsat tuhle větu: stanovali jsme na nejlepším místě Ameriky. Nejdříve ale trocha historie a proč jsme se na tohle místo tak toužili dostat. Článek bude extrémně dlouhej, ale určitě nebude fungovat jako návod. Naše postřehy a tipy bych spíš vydal separátně v budoucnu. Každopádně až se začtete do následujících, bude vám jasný, proč se rozdávat rady tak trochu obávám.

Kde se místo nachází a jak vzniklo

Reflection Canyon je místo na rezervoáru pitné vody Lake Powell. Toto vodní dílo započalo stavbou přehrady Glen Dam na řece Colorado v šedesátých letech dvacátého století. Přehrada se nachází u města Page a kdo se trochu vyzná, ví, že kousek odsud najdete Horseshoe Bend. A pak už následuje pár zatáček, kde dříve divoká řeka Colorado vymlela do červeno-žlutých skal slavný Grand Canyon.

Lake Powell se rozkládá na obrovské ploše, protože pro tuto oblast je typická buď obrovská rovina, nebo nekonečné skalní útvary. Zaplavení této oblasti absolutně změnilo zdejší krajinu – spoustu míst zaniklo a spoustu nových vzniklo. A jedním z těchto nově vzniknuvších je právě Reflection Canyon.

Jak se Reflection Canyon proslavil

Místo objevil fotograf pro National Geographic Michael Melford v roce 2006 a vydal o Reflection Canyonu článek Glen Canyon Revealed, tedy v překladu Glen kaňon odhalen. Fotka vzbudila zájem, nicméně daleko větší dosah mělo použití fotky společností Apple. Když Apple v červnu roku 2012 uváděl na trh Mac Book Pro s novým retina displejem, jako spořič obrazovky zvolil právě snímek Reflection Canyonu.

Od té doby se Reflection Canyon stal cílem fotografů a dobrodruhů z celého světa. Proč dobrodruhů, když tímhle slovem se většina cestovatelů po USA označit nedá? Protože tohle místo se celkově vymyká americkým standardům, kdy kolikrát vystoupíte z auta a jste rovnou u vyhlídky. V tomhle článku pochopíte, že absence telefonního signálu je skoro nepodstatnou komplikací.

Půjčujeme auto na cestu Hole in the Rock Road

Jak už jsem psal v minulým článku, jako první jsme potřebovali pořešit auto na tuhle cestu. Vzhledem k neúspěchu s Budgetem jsme v osm hodin večer seděli na letišti v St. George, koukali smutně na sebe a přemýšleli, jak se z tohoto dostaneme.

V USA jsem neměl jinou zkušenost než s půjčováním od velkých společností, ale věděl jsem o možnosti půjčit si auto přímo od lidí. Akorát jsem ani nevěděl, jak se tyhle služby jmenují, takže jsem začal s hledáním různých článků na nejlepší sharovací appky. Nakonec jsem došel na aplikaci Turo, kde byl pro St. George i okolí poměrně slušnej výběr. Jen mi přišlo nereálný, abychom to auto měli následující den ráno.

Jenže pak jsem v deset hodin konečně vybral Jeep Wrangler Unlimited 2020 se zvednutým podvozkem a velkýma terénníma kolama, udělal objednávku a Chris Jones z města Hurricane mi SMSkou napsal, že se mnou zítra ráno v sedm počítá. Nevěřil jsem vlastním očím, ale zdálo se, že naše cesta by nakonec přeci jen mohla proběhnout.

Konečně na cestě

Tak Jeep je fakt brutální. Vyjíždíme na dálnici, jedu osmdesát-devadesát-stodvacet a hluk vevnitř odpovídá cca 150 km/h ve Favoritu. Auto s sebou mává na všechny strany a připadáme si jak na lodi. Zkouším, co Wrangler bude dělat, když ještě trošku přidám… a už si fakt nepřipadám bezpečně. Je tedy zřejmý, že tohle vozidlo na dálnici tak úplně nepatří. Dává to smysl, když míjíme jindy strašně vysoký americký pick-upy, kterým teď z Jeepu hezky vidíme z vrchu na střechu.

Jaké auto na Hole in the Rock Road.

V Americe mají tendence všechno přehánět. Stejně tak je to s terénníma autama – tam, kde v Česku v pohodě projedeme Feldou, potřebují Američani 4×4 s uzávěrkama diferenciálu. V tomhle případě mě ale kvalita cesty k Reflection Canyonu překvapila a za naliftovanýho Wranglera jsem fakt rád.

Plán úplně na knop

Náš původní plán počítal s půjčením auta večer před odjezdem na Reflection Canyon. V noci přesun do Escalante a odtud co nejdřívější výjezd směrem k našemu cíli. Z toho pochopitelně sešlo, auto jsme půjčili ráno, a tak naše cesta začíná o půl osmé, přičemž v Escalante (poslední město před odbočením na Reflection Canyon) jsme až o půl jedenácté. Tady si dáváme rychlý Subway a vyrážíme na cestu, kvůli které jsme si potřebovali půjčit offroad.

Hole in the Rock Road aneb cesta jak z prdele

Nebo spíš do prdele. Většina cesty je ovšem v pohodě průjezdná obyčejným autem a největším problémem první části je její zvrásnění. Když po ní jedete, postupně se rozvibruje celý auto do úplně strašidelné podoby, kdy máte pocit, že dojde k dekompozici veškerých součástí vozidla. Jeli jsme tuhle první část Chevroletem Tahoe do Peek a Boo Canyons před dvěma lety a myslel jsem, že si mi ten nebožák rozsype pod rukama.

Už tehdy jsem ale došel na to, že vyšší rychlost tomu malinko pomůže a auto po hrbech začne spíš lítat. A tak teď hledám rychlost, při jaké auto bude trpět co nejmíň. Tahle rychlost se nachází někde kolem 60 mil za hodinu, což je bratru téměř stovka. Do toho se střídají části s hlubokým pískem, takže jak do toho vždycky vlítnu jak skalní sviňa, honím to zleva doprava, abychom aspoň zhruba drželi směr.

Po cestě předjíždím několik aut a připadám si mega hustě. Jenže tohle friško není jen honění trika. Cesta má standardně trvat od 2,5 do 5 hodin v závislosti na tom, jak jedete a jak velký máte koule. Poté nás má čekat přibližně 5 hodin chůze, a tak když to člověk spočítá a přihlídne ke krátkým podzimním dnům, v podstatě není možný, abychom ke kaňonu došli za světla. A když člověk čte různý články, jít k Reflection Canyonu po tmě opravdu není dobrej nápad.

V posledních přibližně 10 mílích začíná být cesta dost zajímavá a některých místech si říkám, že i se standardním SUV by mi asi dost cvakalo u řitě. Zastavuji tedy na jednom větším kamenu a kontroluju místo pod autem, přičemž tahle přehnaně vysoká americká nádhera tam má pořád skoro půl metra místa. Tohle je přesně moment, kdy jsem rád, že původní zápůjčka nevyšla.

Vyrážíme na vycházku

S časem 1:40 minut přijíždíme na místo, odkud už musíme pěšky. Melinda je vystresovaná z toho, co právě zažila, protože tenhle bezmála 90 kilometrovej Dakar jsme spíš protancovali, než projeli. Rychle finišujeme balení, přičemž rozložení je následující: Melinda bere všechno jídlo a skoro všechnu vodu, já beru svoje pičovinky, foťák, objektivy, stativ, droníka… a taky teda stan a spacák a vodu a světla a powerbanky. A sonickej kartáček. Neměli jsme možnost si zvážit batohy, ale Melinda nese jen mimo ostatní věci 10 kg vody.

Celkem záhy zjišťuji, že jsem tu pevnou padesátku určitě nepotřeboval, ale je pozdě se vracet. Naše túra má 13 km bez bloudění a my máme tři a půl hodiny do západu a čtyři a půl hodiny do úplné tmy.

Balení na Reflection Canyon Trail Hike.

Na balení nalehko se mě rozhodně neptejte. Galon vody nesu v ruce, protože se mi do batohu nevlezl.

Strážce stezky a ufňukanej kokot za ním

Melinda naviguje pomocí aplikace AllTrails. Většinou úspěšně, ale často nás matou stopy ostatních hikerů, které se různě stáčí, protože takovou tradiční kratochvílí na cestě k Reflection Canyon je bloudění. A tak nás stopy umí zavést k neprůstupným propastím. Časem ale dáváme větší a větší pozor na vzdalování se od stezky a jedeme relativně neomylně správnou cestou. Melinda je strážce této cesty a já skoro celou dobu za ní zvažuju, jestli mám sílu to zvládnout.

Od pádu na motorce, když mi bylo 16, mě při nesení batohu bolí levá trapéza a vím, že dřív či pozděj budu trpět jako zvíře. Nedávám to znát, ale v první půlce mi fakt není úplně do zpěvu. Jenže pak dochází nějaká nová energie a mně se jde překvapivě dobře. Pořád dělám nějakou srandu a melu strašný nesmysle, takže jsem prostě najednou ve své kůži.

Melinda na cestě do Reflection Canyon.

Melinda zastává roli strážce stezky a svačinářky, já se zabývám debilníma vtipama a neustálým focením všeho možnýho okolo.

Pořád do kopca a z kopca jak chujové

Až na prostřední část tohoto trailu v podstatě nikdy nejdete po rovině. Je to pořád do kopca a z kopca, přičemž tímto způsobem na těch těch cca 13 km nastoupáte (a ztratíte) víc jak 1500 metrů. Pořád se dívám na horizont a nic nenasvědčuje, že bychom se měli blížit. Co se týče našich zásob, tak voda nám vychází akorát, ale jakmile se sluníčko schová za horu na pravé straně, kterou celou cestu kopírujeme, dramaticky nám klesne spotřeba a už teď začíná být jasný, že si vody neseme zbytečně moc. Každopádně zatím je brzo se čehokoli zbavovat.

Cesta k Reflection Canyon.

I po cestě se vám naskytne celá řada krásných pohledů na zajímavý skály: třeba na téhle hoře můj foťák detekoval obličej a dokonce i oko.

Portrét Melinda na cestě k Reflection Canyonu.

Tenhle hrdina nás naviguje krajinou plnou srázů. Držet směr podle sluníčka tady totiž nestačí, protože trasa se proplítá kolem hlubokých kaňonů vytvořených dešti v kombinaci s půdou, která vodu téměř vůbec neabsorbuje. Kaňony nejdou při pohledu na krajinu vidět, takže stačí chvilka nepozornosti a musíte je stovky metrů obcházet.

Příchod se západem slunce

Nevěřil jsem tomu, ale i přes pár špatných odbočení a s tím spojený zdržení, blížíme se cíli přímo se západem slunce. Posledních pár kilometrů schůze po hladkých skálách zvaných petrified dunes (zkamenělé duny) je navigačně trochu složitějších, ale kombinace AllTrails a držení směru na jihozápad nás vede přímo do Reflection Canyonu.

Posledních pár kroků, zatají se dech, poskočí mi srdce a v očích snad i cítím slzu. Pohled na Reflection Canyon s večerním západem už teď patří mezi nejmonumentálnější pohledy za celých šest cest po Americe. Je mi jasný, že to je kombinace všeho – komplikovanýho půjčení auta, složitýho příjezdu po Hole in the Rock Road i rekordního času, za kterej jsme sem od nájezdu na tu tuto silnici dorazili. Celkově nám to zabralo hodinu čtyřicet autem a 3:40 pěšky. Je to vysněný místo a neuměl jsem si představit, že se sem donutím někdy dojít a už vůbec ne, že tady budu s člověkem, kterýho nadevše miluju.

Reflection Canyon při západu, Reflection Canyon sunset.

Hned po příchodu mě překvapila extrémně nízká hladina vody. Překvapila mě tak moc, že dokonce jsem si v první moment nebyl jistej, jestli jsme na správným místě. Po kontrole stažené fotky jsem ale ověřil, že jsme správně. A co víc – nízká hladina scenérii ještě přidala na dramatičnosti.

Stavíme stan při západu sluníčka

Tak jsme to dali. Hledáme místo, kde bychom mohli bydlet, neb celá stěna nad Reflection Canyonem je extrémně prudká a dá se po ní sotva chodit, takže stanování na většině míst nepřichází v úvahu. Nakonec vytipovávám dvě místa a stavíme na tom od pohledu lepším z nich. Rychle cvaknu pár fotek a jdeme konstruovat naše útočiště, protože nemám o uživatelské přívětivosti toho střepu za $40 z Walmartu žádný přehnaný očekávání.

Jde to ale dobře a tak s pohasínající oblohou už sedíme ve stanu a dáváme si svačinku v podobě energetických tyčinek, kterých jsme si vzali 16 na hlavu. Aby taky ne, když to nese Melinda hehe.

Noc u Reflection Canyonu Lake Powell night.

Tak tady budeme trávit noc: šest až sedm hodin cesty od nejbližšího člověka. Kromě teda jednoho páru, co stanuje kousek od nás, ale pro tu romantiku na ně zapomeneme.

Melinda pak pokračuje v zabydlování stanu a já se vydávám prozkoumávat okolí. Pro mě překvapivě totiž není vůbec zřejmý, odkud by mohl být nejlepší pohled. Skálu obcházím za svitu Měsíce, když v ten moment slyším velký plesknutí do vody. A slyší ho i Melinda, jelikož na mě dost hystericky volá. Naštěstí jsem to teď nebyl já a asi se jen někde utrhl kousek skály. Při představě, že tam dolů slítnu, mám ovšem husí kůži.

Moon at Reflection Canyon, Reflection Canyon osvětlen Měsícem.

Měsíc osvětluje Reflection Canyon tak intenzivně, až si v jeden moment oba myslíme, že je na vodě nějaký světlo. Až po dalším zkoumání docházíme na to, že je to jen odraz Měsíce, kterej ale v této tmě vypadá jak světlo na stadionu.

Svit Měsíce a noční vítr

Máme dva spacáky a nakonec volíme variantu jeden pod námi a jeden přes nás s tím, že se budeme vzájemně zahřívat. Má být 2 °C, takže si na sebe dáváme několik vrstev a jedem spát. A díky vyčerpání není žádný problém usnout kolem půl desáté. Spíme jak zabití až do dvou hodin, kdy nás oba vzbudí vítr lomcující ze stanem. Dívám se ven, kde je naprostá tma, protože je zataženo, a tak se jen modlím, aby nezačalo pršet.

Tímto způsobem fouká až do rána, takže spím jen chvilkama a normálně se těším, až bude ráno a budu moct jít fotit, protože takhle to stejně nemá moc cenu. V půl šesté (víc jak hodinu a půl před východem) začíná sluníčko malinko svítit do zespodu do mraků a já tuším, že tenhle rozbřesk by mohl stát za to. On je totiž extrémní rozdíl mezi východem při úplně čisté obloze a východem s oblačností a volným prostorem na horizontu směrem na východ. A to jsou přesně dnešní podmínky.

Jeden z nejhezčích rozbřesků mýho života

Nechci říkat východ slunce, protože východ slunce a rozbřesk je rozdíl. Ty momenty, co se teď dějí, jsou neskutečný. Je ještě dlouho před faktickým východem sluníčka, ale barvy, který se teď odehrávají na obloze vypadají až nereálně. Tohle je obrovský štěstí, protože stačilo mračna trochu protáhnout na směrem na východ a bylo by z toho takový to šedivý ráno. Jen mrkněte na fotky.

Sunrise at Reflection Canyon November, podzimní svítání u Reflection Canyonu.

Začíná rozbřesk, ale ne jen tak obyčejnej. Na obloze jsou těžký mraky, ale zespod je začíná osvětlovat sluníčko, který je ještě daleko pod horizontem.

Listopad u Reflection Canyonu při východu slunce, sunrise.

A tak se odehrává barevný orchestr, který jsem v takové intenzitě viděl možná párkrát v životě. A nikdy na místě, jako je tohle.

Sunrise at Reflection Canyon with a tent.

Chodím různě nahoru a dolů a zkouším, odkud je Reflection Canyon nejlepší. Nakonec usuzuju, že největší pecka to je na skále kousek pod našim stanem – do patnácti kroků od vstupního zipu. Když se vracím dolů, zdá se, že už je ten největší moment pryč.

Reflection Canyon a stanování na nejlepším místě Ameriky, sunrise Reflection Canyon November.

Jenže pak to přijde. Na necelou minutu se rozsvítí obloha do téměř čistě rudé barvy, mrkneme na sebe s Melindou a i ona hned ví, že jsem právě udělal tuhle fotku a že jsem teď naprosto spokojenej. Můj oficiální snímek Reflection Canyonu, 16. 11. 2021 6:49 místního času.

Ráno u Reflection Canyon morning.

Pak už čekáme na faktický východ slunce, ale ten už zdaleka tak zajímavej pro focení není.

Morning at Reflection Canyon.

Každopádně si užíváme každičkej moment a hlavně nemůžeme z toho, co jsme právě zažili.

Melinda u Reflection Canyonu.

Kdo totiž fotí krajinu trošku dýl, ví, že rozdíl mezi rozbřeskem s těmi barvami a rozbřeskem šedivým bez barev je v podstatě nula nula nic a je to jen o obrovským štěstí.

Světelná show končí, jdeme zpět

Relativně rychle po svítání balíme věci a odcházíme z Reflection Canyonu směrem zpět k autu. Melinda to má teď o dost jednodušší, neb se jí odlehčil batoh o velkou část jídla a vody. Dokonce jsme jeden galon vylili – základní pravidlo je nic na cestě nenechávat a i když by to třeba někomu mohlo pomoct, nakonec jsem tam barel z plastu nechávat nechtěl.

Cestě zpět nám dává oběma zabrat. Po ne úplně dobré noci se už moc těšíme k autu a zvlášť poslední 3 kilometry se zdají být nekonečný. Ale pak přejdeme kopec, uvidíme bílýho Jeepa a já přemýšlím, jestli jsem někdy nějaký auto viděl radši.

Auto na cestu Hole in the Rock Road.

Třeba v Dolomitech jsme ušli v hlubokým sněhu 18 km, ale pořád přemýšlím, proč tohle byl takovej záhul. Určitě za to mohla váha na zádech, ale asi i nekonečný stoupání a klesání na trase.

Jeep Wrangler Unlimited Hole in the Rock Road.

Cestě zpět je ale úžasná. Celou dobu si povídáme o tom, co jsme právě zažili a takovou zvláštní energii jsem cítil jen párkrát v životě.

Západ slunce v Bryce Canyonu

Po cestě zpět to máme přibližně hodinu do národního parku Bryce Canyon a navíc to vychází přesně tak, že tam dorážíme těsně před západem. Toho by byla škoda nevyužít, a tak směřujeme na vyhlídku Bryce Point Overlook.

Bryce Canyon sunset November, listopadový západu u Bryce Canyonu.

Tak za mě jsme z toho dne vytřískali všechno, co se dalo. Večerní Bryce Point Overlook to krásně zakončuje a my plní zážitků můžeme pokračovat směrem k Hurricane.

Vrácení Jeepu ve městě Hurrican

Jeep vracíme majiteli v podvečer o nějakých deset hodin dřív a tady musím zmínit, že Chris je mega borec. Tak vynikající domluva ve mně opravdu zanechala hlubokej dojem, takže pokud byste potřebovali půjčit auto v jižním Utahu, můžu určitě doporučit mrknout na Latibule OffRoad. A jen dodám, že o Chrisovi tady na blogu bude ještě zmínka.

Kam se vydáme dál

Tak tohle byl vyčerpávající příspěvek. Myslel jsem, že to budu postupně zkracovat, ale zatím se mi to nedaří, každopádně Reflection Canyon stál za tu cestu i za ten text. Dál se podíváme k Horseshoe Bendu a národního parku Zion.

3 thoughts on “Reflection Canyon: stanování na nejlepším místě Ameriky

  1. Stanislava Musilova

    Ahojte, jedním dechem a s většími obavami jsem přečetla tento příspěvek. Jsem ráda, že jste to tak náročné zvládli a zažili tu neskutečnou nádheru, jsem na vás pyšná. Myslím na vás.


Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*