Horseshoe Bend u města Page a nejlepší trek v národním parku Zion

Po vrácení Jeepu v Hurricanu ve městě přespáváme a po trošku línějším dopoledne se jdeme podívat k rezervoáru pitné vody jménem Quail Creek. U něj úplně zbytečně vyhodíme 15 dolarů za vstup, bo su blbej a nevšimnu si, že je to státní park. A tak stojím u závory a od pána s nataženou rukou pro prachy už je mi trapný couvat pryč. Jsme tu tak 10 minut, stojí to za nic, je dost velká zima, a tak to jsou asi nejzbytečnějš vyhozený prachy téhle Ameriky. Pokud teda ještě nepůjdu do hospody a nepobliju se z chlastu… to by asi bylo zbytečnější.

Následně jdeme do Cafe Rio, což je momentálně naše all-time-favorite mexická restaurace a hledáme ji skoro pořád. Po jídle vyrážíme směr Page a Horseshoe Bend. Pokud mě sledujete delší dobu, víte, že tohle je místo, pro který mám slabost.

Cestou do Page řídí převážně Melinda a já se můžu věnovat psaní, dělání fotek, dělání videí z auta, zpívání i dělání různé školkáčské srandy. Jsem po třicítce totiž nějakej blbější, ale dá se s tím zatím žít.

Změny u Horseshoe Bendu pro rok 2021

U slavné Arizonské podkovy se opět odehrály změny. V roce 2015, kdy jsem tady byl poprvý, panovala na místě až intimní atmosféra. Vysvětloval jsem si to tím, že pro vyhlídky v USA je netypická potřeba chůze, přičemž cesta k Horseshoe Bendu od parkoviště trvá 15 minut, což může být pro některý Američany brutální hike. Od té doby jsem ale každej další rok (2016, 2017, 2019 i 2021) zaznamenal nárůst popularity místa.

Oproti minulé návštěvě se už v roce 2021 k podkově nejde pískem, ale zpevněnou štěrkovou cestou. Cesta už nevede přímo přes kopec, ale bokem pěkně po rovině. Trošku to kazí monumentální objevení tohoto mimořádně nádhernýho místa, když přejdete kopec, ale to asi neva, protože největší moment je vždy příchod k hraně kaňonu.

V roce 2019 jsem zde zažil dosud nejlepší západ sluníčka a byl z fotky úplně odpálenej (najdete ji v prvním příspěvku z této série blogů). Letos západ tak mimořádnej nebyl, každopádně to nic nezměnilo na faktu, že jsme odsud odcházeli až úplně poslední. Pocitově tam s náma byli nižší stovky lidí, ale nestěžuju si. Je to tak výjimečný místo, že se tomu boomu za poslední roky vůbec nedivím.

Horseshoe Bend má v mým srdci speciální místo. Snad nikde jinde si tak naplno neuvědomím, jak malinkej ten život v porovnání s něčím takovým je. Řeka Colorado pracovala miliony let na Horseshoe Bendu a já mám jen okamžik, abych ho obdivoval.

Touhle dobou už víme, že uváděnou potřebnou dobu ke zvládnutí tůry můžeme v pohodě dělit dvěma. Nechci machrovat, ale fyzicky jsme letos asi připravení fakt dobře. Cestou nahoru předbíháme lidi všech věkových skupin i tvarů, se všema se zdravíme a celkově v Zionu panuje krásná atmosféra. Na Watchman dorážíme za 30 minut.

Po pár fotkách přichází na vyhlídku starší pán a potká se pohledem s Melindou. Jak takhle chodíme, dá se často vycítit, že se s váma chce někdo bavit, a tak ho Melinda osloví. Pán je evidentně ze začátku nervózní, ale po chvilce se rozmluví a povídáme si o jeho tříměsíční putování obytňákem po západu USA i o naší dosavadní cestě.

Mike Bauer bydlí u San Francisca, je digitální nomád, řídí ekologický projekt v Africe a veškerý vydřený čas utíkáním nahoru trávíme extrémně příjemným povídáním s tímto zajímavým člověkem.

Vůbec to ale nevadí. Kvůli těmto skvělým chvílím bych i obětoval západ na Canyon Overlook, protože takový náhodný a krásný setkání nás s Melindou nabíjí obrovskou energií. Rozloučíme se. Mike má dnes poslední den svého putování a zítra ráno bude odjíždět směr San Francisco za svou ženou.

Nečekaný večerní setkání ve Springsdale

Není mi zřejmý, kde hraničí náhoda s osudem. Večer se bavíme, kam půjdeme na večeři a ve zvláštním výběrovým řízení padá volba na Oscar’s Cafe ve Springsdale.

Sedíme u stolu u stolu, já různě fotím, natáčím a u toho si povídáme. Když chci natočit světýlka, rozhlídnu se, abych foťákem někoho nevystrašil. Vedle u stolu sedí chlapík a já si jen říkám, že všichni borci s plnovousama vypadají strašně podobně.

Čekáme na objednaný jídlo, povídáme si si, když v tom nás pár od vedlejšího stolu pozdraví. Chviličku se mi všechno šmodrchá v hlavně, ale teď mi docvakne: vždyť to je Chris, co nám půjčoval Wranglera na Reflection Canyon. Vyzvedávají tady jiný auto a já nemůžu uvěřit, že jsme tohoto sympatickýho chlapíka a jeho skvělou ženu opět potkali.

V celým jižním Utahu touto dobou známe tři osoby: Mika z minulé kapitoly, pána, se kterým jsme se bavili ve Snow Canyonu a neznáme jeho jméno (ještě o něm napíšu) a Chrise. A zrovna s jedním z nich jdeme do stejné restaurace ve stejnej den a hodinu. Chtěli jsme původně do jiné restaurace (je jich tu aspoň 20), chtěli jsme jít původně dřív, ale mně se ještě nechtělo. Chtěli jsme sedět vevnitř, ale venku byly teplomety, takže Melinda rozhodla, že půjdeme ven. Prostě tolik věcí, co se může stát jinak a nestane.

Je mi jasný, že nikdy nevíte, co je na té odbočce, na kterou jste se nevydali, nicméně tyhle velký náhody mi někdy nejdou do hlavy. A tohle vlastně ještě nic není proti lekci, co ještě dostaneme. O tom vám ale řeknu až v dalším příspěvku.

Jdeme na Angels Landing

Původně jsme chtěli ráno odjet pryč směrem Moab, ale měníme plány a ráno cítíme, že chceme jít na Angels Landing – možná jeden z nepopulárnějších treků v USA s převýšením kolem 460 metrů, což už by to měla být trochu větší výzva. Na autobus jdeme kolem osmé, vystupujeme na zastávce Grotto a jdeme nahoru. Opět jdeme naše standardní tempo, takže všechny předbíháme.

Nevím, jestli se nám na Reflection Canyonu posunuly hranice, ale cesta na Angels Landing je naprostá pohoda. Túru o délce necelý čtyři kilometry dáváme za hodinu deset minut včetně občasnýho focení. A já musím říct jednu věc: jestli chcete udělat jen jeden trek v celé Americe, udělejte tenhle.

Hodně lidí se tohoto hiku bojí, ale celá cesta je jištěná řetězy, takže se jich v případě potřeby a strachu můžete držet. Určitě bych nešel za deště, ale v suchu se toho bát nemusíte. Jediný obavy jsou ve vaší hlavě, ale na to já vždycky říkám: vždyť je vlastně úplně jedno, jestli je ten sráz 20, nebo 200 metrů. Umřete stejně, jen to tělo bude škaredější. Takže buďte opatrní, i když to vypadá v pohodě.

Nahoře máme obrovskou zábavu s čipmánkama. Jsou extrémně oprsklí – něco jak na hodech Čejkovjáci vynásobení Vrbečákama. Pořád běhají kolem a něco shání, takže je kolikrát riziko, že nějakýho zašlápnete, nebo vám vleze do batohu. Důvod je prostý: ačkoli se tihle malí kamarádi krmit nesmí, někteří retardovaní lidé kolem nás to nechápou. Na druhou stranu i díky tomu mám super fotky z blízka a ještě lepší videa, jak somrují.

Částečně měníme plán a jedeme rovnou do Moabu

Z Angels Landing nám to trvá dolů trvá 50 minut. Kolem poledne odjíždíme směr Moab, kam jsme původně chtěli přes Neo Mars a Goblin Valley State Park. Tenhle plán ale bohužel padá, protože i tak máme před sebou cestu do noci.

Už téhle fázi cesty jsem spokokojenej s tím, co jsme viděli. A ani bych se vlastně nezlobil, kdyby to v tenhle moment mělo končit. Jak už to ale bývá, když už si ve své neskromnosti myslíte, že vás nic nemůže překvapit, život vám pošle do cesty novou lekci.