Let do USA po koroně a masakr na imigračním

Na letiště vyrážíme v pět z Brumovic. Letíme z Vídně, protože za ty roky jsem ověřil, že pro nás Moraváky je to víc user-friendly, jak lítat z Prahe. Letenky jsme bookovali jen cca měsíc dopředu, protože do poslední chvíle nebylo jasný, kdy Amerika ban na cestování ze zemí Schengenu zruší.

Avizován byl early November, což jsem usoudil, že musí být první týden listopadu, protože jinak by to už svádělo k mid November. Inu koupili jsme tedy letenky na 8. listopadu 2021 od Swiss Air Lines a doufali, že všechno bude v cajku.

Jedno ráno jsem se takhle vzbudil a viděl, že konečně vyšlo upřesnění data otevření. S bušícím srdcem jsem článek otevřel a když jsem viděl otevření 8. listopadu 2021, trochu mi z toho mrdlo u srdce a poskočilo v trenkách. Hurá, vypadá to, že první podmínka je splněná.

Momentálně na podzim 2021 je nutnou podmínkou k vycestování očkování + test, který je starý maximálně tři dny před nastoupením na první let.

Let se Swiss Airlines do USA.

V tomhle letadle nás čeká víc jak 12 hodin cesty, takže volný chvíle trávím kontrolou, že je všechno v cajku. Dívám se na motory, kontroluju takhle přes tři okna křídla i tlak v pneumatikách.

Let se Swiss International Air Lines

V momentě, kdy se otevřeli brány na naloďování prvního letu, začalo se mi chtít dost kakat, nicméně vyhodnotil jsem to jako planý poplach z toho všeho nadšení a těšení se na cestu, která nás čeká. Naštěstí se ukázalo, že jsem to odhadl správně a nebylo tedy potřeba při letu cokoli z této oblasti řešit. A navíc první let z Vídně do Curychu byla rychlovka na necelou hodinu. Letěli jsme Airbusem 321neo a letadlo vevnitř bylo naprosto nablýskaný. Všechno úplně nový, skvělý sedačky a spousta místa pro nohy. Očekávání od Swiss Air Lines byly tedy v tento moment dost velký.

Letiště v Curychu je překvapivě obrovský. Vysedli jsme na terminálu A, přičemž navazující let pokračoval z terminálu E. Bylo to ale v pohodě, protože jsme se krásně prošli a ještě jsme se projeli metrem. Z 2,5 hodinovýho přestupu jsme tak většinu času zevlovali kolem brány, odkud jsme odlítali do San Francisca.

Trošku pomalejší byla kontrola dokumentů, kde byly na celý letadlo dvě paní. Kontrolovali certifikát o očkování, testu, prohlášení cestujícího pro úřad USA a ESTU, což je taková odlehčená podoba víz.

Na druhým letu mě ale nemile překvapil Boeing 777-300ER. Letadlo bylo trošku starší, ale tím hlavním průserem bylo místo na kolena. Míň místa už jsem zažil snad jen na jednom vnitrostátním letu v USA nějakou vrtulovou mrdkou.

Paní přede mnou se navíc vůbec nebála sklápět sedadlo až co to šlo, takže jsem s noťasem seděl a psal tyhle nesmysle s páteří ohlou, jak kdyby mě přejel kombajn. A nedávala sedadlo do vzpřímené polohy, ani když šla chcat, a tak vám říkám: buďte v letadle ohleduplní. Lidé za vámi to ocení.

Roušky na letišti i v letadla.

Po celou dobu na letišti i v letadle je povinný zakrytí úst a hodně nás překvapilo, jak to všichni dodržovali. My Češi jsme strašní ojebávači, ale v tomhle případě jsme sekali latinu. Na cestu zpět si ale roušku uvážu zezadu za palicou. Moje nebohý uši mi poděkují.

Papání se Swiss Air Lines

Občerstvení ale bylo celkem slušný a posádka příjemná. Jen chodili trošku pomaleji pro odpadky, takže po obědě mě jebal ten tác s bordelem tak dlouho, až jsem do něj drbl kolenem a vysypal bordel i příbory na zem. Bordel jsem posbíral, ale příbory se mi nedařilo najít.

V zoufalosti jsem se chystal ztrátu příborů označit za mimořádnej úkaz zničení hmoty, ale pak mi Melinda poradila mrknout do boční kapsy tašky na počítač, kde ty svině samozřejmě přistály.

Jídla nebylo moc, ale asi hlavní chyba byla, že jsme před odletem neměli žádný velký hlavní jídlo. Já osobně jsem byl tak celou dobu hladnej a vyhlížel při každým průchodu posádky jestli nenesou něco na jídlo. Pochopitelně jsem mohl vytáhnout peněženku a za něco připlatit, ale to rozhodně není můj styl.

Nerad kritizuju, takže jako dobrý, i když musím říct, že jsem od Swiss Air Lines čekal víc… aspoň teda od toho druhýho letadla.

Jídlo se Swiss Airlines.

Chtěl jsem vám udělat fotku hlavního jídla, ale nějak jsem se zamyslel a když jsem si na fotku vzpomněl, zbylo už jen tohle. 

Nekonečná řada na imigračním a masakr s úředníkem

Jak už jsem zmínil v prvním příspěvku, Amerika se turistům po roce a půl otevřela právě 8. listopadu 2021. Měli jsme trochu obavy, co se bude dít na imigračním oddělení, protože i obvykle je to takový úzký místo, ale tentokrát nás naštěstí netlačil navazující let. Jinak na imigračním se vás úředník ptá na účel cesty, kontroluje dokumenty a taky to může být místo, kde vás otočí a vrátí zpátky domů.

Stáli jsme tedy nekonečnou řadu, která se ale docela hýbala. Klasicky se zastavila až těsně předtím, než jsme měli jít k okýnku, protože zrovna se střídaly směny. To mě trochu zamrzelo, protože já tu víc jak hodinu a půl využil k analyzování všech úředníků na place a směřování se k tomu, co vypadal nejvíc v pohodě. Jenže těsně před námi došel čerstvej borec a zavolal si nás k okýnku.

Jeho první otázka se týká účelu naší cesty. Jako všemi větry ošlehaný krotitel imigračních úředníků jsem si vzal slovo, opřel se loktem machrovsky o stolek a vyplodil absolutní blábol ve stylu: „Uuumm ví plen eeech aj dů fotogrefr, jůtifl lendskejps lov it, meny tajms“. Tedy volně přeloženo jako: “Uuumm my plánovat, eeech dělám fotograf, moc hezký krajiny, miluju, mnohokrát”. Přeskočil mi hlas, v hlavě totální panika. Nevěřícně jsem zavrtěl hlavou v úžasu, jakej jsem kokot. Teď už by jen chybělo omdlít.

Imigrační při cestě do USA, otázky a odpovědi.

Jako nechápu, proč by kdokoli měl dávat takovýmu borcovi, jako jsem já, na imigračním čočku. Dojdu tam se zákrčníkem, motám angličtinu pátý přes devátý, chovám se jak ožralej, jsem nezaměstnanej a živím se jako pochybnej fotograf.

V ten moment mě zachraňuje Melinda, která promptně vytahuje slovo vacation, tedy dovolená, a mně se konečně začíná rozednívat před očima, přičemž se mi slavnostně za úderu imaginárních činelů zapíná ten oříšek na krku, kterýmu se říká hlava.

No ale co následuje potom je masakr, kterej jsem na imigračním ještě nezažil. Plán cesty, koho tam známe, jak jsme se poznali, proč je ten borec o tolik starší jak já, kde pracujeme včetně všech detailů k zaměstnaní Melindy a její náplně práce. Jestli máme půjčený auto a na jak dlouho. Pak ověřuje, že jako člověk, co pracuje sám na sebe, nemám naplánovaný zakázky v USA. Co dělám s fotkama krajiny, který v USA nafotím a proč vůbec jezdím fotit zdejší krajinu. Kde mám těžiště mýho focení, jestli fotím svatby jen v ČR. A taky samozřejmě kolik máme u sebe peněz.

Zpocenej na prdeli odpovídám na moje otázky a v hlavě mi běží, jestli by nás tento turistobíjec mohl poslat domů. Naštěstí po tom prvotním selhání jsem už rozmluvenej a zpátky ve svojí kůži, takže pan úředník už dostává na většinu otázek relativně hezký a ucelený odpovědi. Skoro každá paní na různorodých českých úřadech by potvrdila, že když něco chci, umím být mega sympatickej čávo.

V tenhle moment je hlavní si uvědomit, že cílem tohoto výslechu je zjistit, jestli se jedete do USA jen podívat a nebude z vás ilegál. Na to je nastavená většina otázek a z vašich odpovědí by mělo obecně vyplývat asi tak následující:

  • Jsem doma spoko a mám to tam rád. Rozhodně se tam mám v plánu vrátit. Co mám v plánu, já kurva musím pane.
  • Mám doma hodně majetku i závazků a dobrou až skvělou práci.
  • Do USA letím za poznáním, kulturou, přírodou. Prostě cokoli pozitivního, co vás napadne a bude ideálně i pravda.
  • Mám v plánu rozhazovat prachy, kterých mám pane úředníku samozřejmě strašný hromady. Ale zase ať to nevypadá, že můžete emigrovat.

Tak tolik asi k našemu příletu do USA. V dalším příspěvku se podíváme na půjčení auta, tak mě prosím sledujte i na Facebooku a Instagramu.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*