Zbývá nám do konce dovolené přesně týden, který strávíme převážně po návštěvách rodiny našeho kamaráda Johna. Dále se potkáme s pár přáteli a postupně se začneme připravovat na návrat do reality.
První Den díkuvzdání a pekelná kalba
Ve čtvrtek začíná naše série návštěv. Poprvý zažijeme Díkuvzdání, neb jdeme k Lorenzovi a Shelly, kde nás čeká večeře a pak už skoro tradiční chlastačka s hostiteli. I tentokrát se otevírají brány Lorenzova kasína, a tak hrajeme Black Jack i Poker. Vše prokládáme nekonečnou salvou Tequil – neodmítnu ani jednu nabídku, jelikož chci poctivě reprezentovat naši republiku. Lorenzo nás učí Španělsky a my jeho Česky. Opět je to památný večer, který se bohužel neobejde bez následků. Další den držím černý pátek, ale v trochu jiným smyslu: jen tak zevlácky polehávám a dělám celkově hovno.
S Lorenzem (nalevo) náš brotherhood započal v roce 2017. Tenkrát jsme pili Fireball a mega se z něho rozsekali. Lorenzo byl tenkrát úplně na hadry a když jsme spolu druhej den volali, říkal, že je mu na umření. Já ten den taky rodil koťata, ale shodli jsme se, že kdybychom mohli vrátit čas, udělali bychom to úplně stejně.
Setkání s bratrancem
V sobotu se potkáme s Johnem Vybíralem, se kterým si tradičně říkáme bratranče, ačkoli z pohledu rodinných vztahů k sobě máme podobně blízko, jako téměř s kýmkoli jiným. V roce 2018 neváhal jet na naší svatbu přes půl světa a dodnes mám před očima, jak zvláštní ho bylo vidět ve Velkých Pavlovicích. John má k rodnému kraji svého otce velký vztah, a tak jsme mu vystavili doživotní pozvánku na neomezený pobyt u nás doma, kdyby se rozhodl Česko více poznat.
Hodně zajímavý je i příběh jeho otce. Jan se narodil v Charvatské Nové Vsi a připojil se během Druhé světové války k britskému letectvu. Tam vojáci dostávali povzbuzující dopisy od různých dívek. Jankovi došel dopis od dívky z New Yorku, a tak se ji tam po skončení války vydal hledat.
A víte co? On ji v tom obrovským městě dokázal najít. Takže si ji naprosto logicky vzal za ženu, protože tomu se říká osud.
Rád bych vysvětlil, jak jsme se na okamžik skrz nějaký sňatek stali přes babičku vzdálenou rodinou, ale bohužel to nedokážu dát dohromady. Nicméně když mu říkám bratranče, myslím to od srdce.
Letos jsme se spolu nevyfotili, a tak použiju fotku z roku 2019, kde je i Johnova žena Chris.
A ještě jedna fotka s Johnem – tentokrát od Sonky Skerik z naší svatby, kam přijel s dcerou Megan.
Díkuvzdání dva, tentokrát na pohůdku
V sobotu nás čeká repríza Dne díkuvzdání u Marge (sestry Johna Lenciho), kde se potkáme s jejími syny. Ty jsem od roku 2016 neviděl, a tak je to setkání fakt příjemný. S Mattem se v podstatě celou dobu bavíme o autech a jeho renovaci Mustangu Cobra z roku 1999. Naštěstí mi po prvním pivu zapomněl kdokoli nalívat, takže tentokrát dokonce i můžu řídit domů. Nevadí, stejně jsem doufal, že opicou zabiju co nejmenší část následujícího dne.
Máme se v Česku fakt dobře
V neděli absolvujeme poslední párty této dovolené a s Melidnou se shodujeme, že vlastně asi i stačilo. Je to ale strašně super, když máte takhle možnost zažít kulturu a rodinný život. Nejen krajinu a města, ale i něco víc. Nahlídnout, jak se v USA žije a taky si vlastně v určitým ohledu ověřit, jak dobře se v Česku máme.
Ta naše přímočarost, upřímnost a humor. Jak se dovedeme bavit s lidma, kteří mají jinej názor, než je ten náš. To se těžko vyrovnává. Taky nikde zase tak moc nevidím ten americkej sen, co se standardně prodává. Obyčejnej člověk vydělává v USA víc peněz, než obyčejnej člověk v ČR, ale zase je všechno strašně drahý – teda kromě hader a elektroniky.
A tak mi to vlastně přijde, jako když už ve společnosti hrajete nějakou hru hodně dlouho a všechny ceny vynásobíte třemi, aby to byla zase trochu výzva.
Tak a teď už nám zbývají jen Yosemity a návrat přes San Francisco domů. O tom ale napíšu až v dalším příspěvku.