Čím jezdit v USA, když máš zoufale malý péro

Půjčení auta si zaslouží svou vlastní kapitolu. Skoro každý kamarád, se kterým jsem se o letošní cestě do USA bavil, se mě ptal, jaký si tentokrát půjčím auto. Ptali se mě takhle hlavně kvůli tomu, že ví, co mi doma stojí v garáži.

Jaký auto bych měl vyzkoušet tentokrát?

Zatímco dřív jsem se na to díval tak, že se aspoň těch 20 dnů v roce svezu něčím pořádným (ve smyslu co má větší motor), teď jsem si říkal pravý opak. Těch pár dnů bez svýho Challengera nějak vydržím.

Jen aby nedošlo k nějaké mýlce: já vím, že americký auta můžou být z určitýho pohledu něco podřadnýho evropským značkám. Mají svoje mouchy a nad některými věcmi se majitelé lepších modelů Mercedes či BMW zarazí, ale pak prostě nažvýkneš tu V8 s křížovou klikou, která zní, jako když se kousek od vás zformuje letní bouřka…. a všechno pohrdání je pryč.

Zpátky ale k tématu. V USA jsem měl půjčený různý auta. Namátkou Dodge Charger, Ford Mustang, Dodge Challenger, či Nissan Pathfinder, kterýho vzápětí nahradila americká varianta toho stejnýho v podobě Chevrolet Tahoe. Takže kam pokračovat?

Jak už jsem naznačil v úvodu, už nepotřebuju ukojit svoji touhu po autech ze Spojených států, takže pro lehčí přejezdy volíme střední třídu sedanů a je mi obecně jedno, co mi dají.

Strasti při zápůjčce auta na den

Ze začátku vypadalo půjčení auta super jednoduše. Zaměstnanec Alama George mi klasicky nabídl upgrade a zeptal se, jestli bych se nechtěl svézt třeba Challengerem. Pěkně mi nahrál, takže jsem mohl zamachrovat a říct, že toho mám doma, přičemž jsem hned vytáhl nachystanou fotku v telefonu. Jenže pak se nám to začalo trochu komplikovat.

Standardně není k půjčení auta potřeba kreditní karta, pokud máte zpáteční letenku. Tentokrát se u nás ale sešlo několik okolností, který nám půjčení auta zkomplikovaly. Potřebovali jsme totiž auto jen na jeden den a navíc jsme ho měli v plánu půjčit v San Franciscu a vrátit v Sacramentu. Dalším problémem byl náš odlet domů, který vychází až na prosinec – tedy v jiném měsíci, než si auto zapůjčujeme.

Měl jsem sice zápůjčku předplacenou a potvrzenou předem, ale George mi řekl, že s tím bohužel nic neudělá a auto mi s debetní kartou prostě půjčit nemůže, protože kdybych ho nevrátil včas, nejspíš by ho to stálo místo.

Nabídl jsem, že můžu zaplatit depozit ve výši půjčovného do konce měsíce, pokud mi ho Alamo po té denní zápůjčce komplet vrátí. Pak mi několikrát zopakoval, že to je o průser a že mi v tomto případě nevyhoví ani žádná jiná společnost. Říkal, že si budeme nejspíš muset vzít Uber a já už se smutnýma očima přemýšlel, jak z tohohle vybruslíme.

Následně George střídavě koukal do monitoru a na mě a já cítil, jak se v něm pere potřeba pomoct takovýmu krásnýmu člověku, jako jsem já. Pak se ke mně nahnul z boku plexiskla a řekl mi, že mi pomůže, protože vypadám důvěryhodně a prostě mě nemůže takhle poslat do prdele.

Jen mě poprosil, abych opravdu ale opravdu auto vrátil včas, protože to je jediná varianta, kdy se nikdo nedozví, že porušil pravidla. Říkám mu: „Auto nevrátím jen v případě, že mi ho ukradnou“. Zdálo se, že Georgovi opět trochu zatrnulo, ale podali jsme si ruce a obchod uzavřeli. Auto jsem vrátil a i když se tohle k němu nedostane: díky moc Jirko.