USA 2021 Archivy | Marek Musil foto

Vracíme se do San Francisca a letíme domů

Marek Musil — Fri, 21 Jan 2022 16:38:04 +0000

Půjčujeme si šestý auto tohoto road tripu. Mimochodem cena je naprosto strašlivá – Alamo nemá k dispozici auto, který by nás nechalo půjčit v Sacramentu a vrátit v San Franciscu, takže využíváme Hertz, který nám za jednodenní zápůjčku účtuje $177. No nic, musí to člověk skousnout, ale tyhle ceny aut jsou opravdu napiču, neb pamatuju přesně tuhle stejnou zápůjčku za $95 – i s touhle přirážkou za jeden den a vrácení v jiným městě.

Za mě se nárůst cen se nejvíc podepsal oproti minulým letům nejvíc podepsal právě na autech. Auto za víc jak 4000 Kč na den, ale i přesto mi tahle šedá střela ani jednou nevykouzlila úsměv na tváři.

Ráno nijak extra nespěcháme. Ještě někdy před Vaccavillem se vše zahaluje do husté mlhy, a tak trochu smutně vzpomínáme na rok 2017, kdy bylo při našem odjezdu v San Franciscu naprosto nádherně. Od té doby jsme v tomhle městě 4x brodili mlhu.

Osobní bankrot ve Vaccaville

Ve Vaccaville zastavujeme v outletech, což se ukáže být opravdu velkou chybou. Za 30 minut tady utrácíme každej $150+, a tak říkám Melindě, že kurva jedeme, nebo budu muset kolem poledne vyhlásit osobní bankrot. Já to mimochodem uvalil za nádhernou tašku na notes. U Melindy se mi zatím nepodařilo zjistit, co všechno vlastně měla koupit, bo mlží a když se zeptám, nikdy není konzistentní.

Příjezd do San Francisca

Kus za Vaccavillem se počasí vylepšuje a na palubě panuje dobrá nálada. Zastavujeme na jídlo v Sausalitu a míjíme luxusní restauraci, jejíž vzhled zvenčí i věkový průměr 70 let na zahrádce nasvědčuje, že tohle si po dnešním ránu dovolit nemůžeme. Vedle je malej podnik, kde jí chlapi v reflexních vestách, a tak tedy vedu Melindu za ruku sem.

Po cestě do San Francisca tento rok už podruhý pokořujeme vyhlídku Battery Spencer.

Samozřejmě co jinýho si s dát s výhledem na oceán, než čerstvě ulovenou rybu. Poté pokračujeme podruhý na této dovolené na vyhlídku Battery Spencer, kde konečně slavíme čistej výhled na most i město. Tuhle vyhlídku po trápení, o kterým jsem psal v jednom z prvních příspěvků, teď už považuju za opravdu pokořenou.

Odtud se vydáváme s menšíma zastávkama na Baker’s Beach. Je prvního prosince a já na téhle pláži sedím jen bez trička jen v kraťasech. Voda Pacifiku je samozřejmě vždycky studená, neb přibližně osciluje v průběhu roku mezi teplotami 12 °C až 15 °C. Do západu zbývají ještě dvě hodiny, a tak si si na chvilku zajedeme do nedaleké kavárny.

Tenhle nahatej borec chodil tam a zpátky, jakoby na sebe vábil samičky. Ta ruka vepředu je paní, co cvičila na pláži jógu.

Vypadá to hezky, ale v těchto přestávkách na kafé a croissant se USA bohužel třeba Itálii vůbec nemůže rovnat – kafé je klasicky poamericku hnusný a croissant pekelně sladkej.

Západ na Baker’s Beach

Hodinu před západem se vracíme zpět na Baker’s Beach. Podvečer je nádhernej, takže si tyhle poslední momenty USA 2021 užíváme plnými doušky. Znáte to: když už jsou tady poslední momenty, člověk by chtěl, aby to utíkalo co nejpomaleji.

Od doby, co jsem Melindu u Golden Gate Bridge v roce 2017 požádal o ruku, má tenhle most v našich srdcích svoje speciální místo.

Váha mostu je skoro 900 000 tun. Je těžký si to představit, ale most je tak dokonce těžší jak tvoje mama.

Západ je, jako tradičně u Pacifiku, prostě nádhernej.

Dáváme poslední fotku USA 2021 a vyjíždíme na rychlostní zkoušku Letiště San Francisco.

Aj kurva to jsem nějak nedopočítal

Díváme se na západ a je to fakt krásný, jenže je potřeba čelit i realitě. Dávám do Google Map cestu na letiště, přičemž se zdá, že za chvilku ta krabice od Fordu zažije středověk. V půjčovnách jsou totiž klasicky strašný feny, takže k naúčtování plné dávky nájemnýho za další den stačí auto kolikrát vrátit jen o pět minut později. Dlouho až moc dlouho se prcáme přes semafory, kde každá oranžová v dohledu znamená plyn na podlahu. Auto teda jen tak mimochodem jede jak posraný, takže ho v manuálním režimu držím v červeným, ať mám aspoň nějakej výkon.

V posledních 8 mílích najíždíme na dálnici, kde to kurva kropím přes pruhy, jak kdybych tady jezdil každej den. Situace se dál komplikuje tankováním, bo včera jsem říkal, že rozhodně auto vrátím dotankovaný – vždy nabízí možnost vrátit auto s prázdnou nádrží a říkají, jak je to za hrozně dobrou cenu, nicméně de facto s tím souhlasíte s ojetím do zadku, neb vám ve výsledku (zpravidla) naúčtují nádrž celou, i když chybí třeba jen půlka.

Paní mi včera při téhle nabídce říkala, že ušetřím nějakej čas. A já na to že „v poho, času já mám hafo“. Dnes mě to možná bude stát dalších extra $177.

Skoro zapaluju pumpu

Zastavuju na pumpě. Vzadu se nám z toho vyvalují sedadla, který musí být odjištěný, neb se nám bez toho do této mrdky nevlezou ani všechny kufry. Do plna tankuju ubohý dva galony, přičemž při zběsilým vytahování pistole nezapomenu cáknout benzín na bok auta, na kolo s rozehřátýma brzdama, na zem, na svoji botu a na stojan. Človek robí chyby, keď spechá. Snad jediná věc, která se mi nepodaří pokropit benzínem, je ta moje dementní hlava.

Nemůžeme ale zbytečně čekat na výbuch této pumpy a musíme pokračovat dál v divoké jízdě. Poslední rychlostní vložku dáváme rekordně a na vrácení auta dorážíme 18:04. Dle vyúčtování jsem auto včera převzal 18:05.

Rezerva jménem nula

Na letišti musím ještě rychle reorganizovat fototechniku a sbalit do velkýho kufru batoh i stativ. Mám z toho trošku nervy, protože teď se mi jeví jako dost suboptimální vracet auto dvě hodiny před odletem. Zvlášť když touto dobou nemáte v ruce ani boarding pass a jste přesně na opačné straně poměrně velkýho letiště.

Naštěstí na letišti v San Franciscu chcípl pes. Odbavuje nás sympatický chlapík, co má na roušce baby Yodu (pochválím a ukážu ponožky), kufry jsou pod váhovým limitem, všechno klape jak po drátkách, bezpečnostní kontrola bez problému a dokonce poprvý v životě ani nemusím všechny ty moje píčoviny v podobě foťáků a objektivů vytahovat z příručního zavazadla.

Zdá se, že můžeme dokonce i jídlo v japonské restauraci kousek od brány. Tady čeká příprava nečekaně dlouho, a tak to do sebe musíme naházet za deset minut, abychom přišli k braně a oni ohlásili, že se má nalodit skupina 4. Tak tentokrát jsme na letišti nečekali ani minutu.

Ještě zpětně fotka z pláže, bo v tomto masakru po odjezdu z Baker’s Beach mě nějaký focení vůbec nenapadlo.

Hrňte do mě Prosecco

Uvelebujeme se v letadle a musím říct, že v tenhle moment už se fakt těším domů. Ty naše dovolený jsou na jednu stranu úžasný, na druhou stranu hrozně náročný. A tak se těším, až budu zase každej den ráno cvičit, fotit a natáčet, prostě normálně pracovat. Taky se těším, až začnu můj zimní projekt v podobě stavby sauny.

V letadle je servis na úplně jiné úrovni oproti cestě tam. Samozřejmě na tom nese pozitivní podíl i to, že jsme napapaní, ale stejně je tato cabin crew mnohem aktivnější. Swiss Airlines tedy v tento moment dostává jedničku, ke které ještě přidávám hvězdičku v momentě, kdy zjistím, že mají fakt dobrý Prosecco.

Jen je trochu škoda, že bublinky jsou trochu zabrzděný a uzávěr je klasicky pro Prosecco šroubovací. Kdyby to bylo šáňo, umím si představit, že od třetí flaštičky by to každej vodpálil naplno do stropu letadla a postříkal lidi. Udělal bych to taky. Vždyť se mi dokonce chtělo juchat hned po první flašce.

Sotva jsem vzal Processo do ručiček, začal jsem vypadat trochu najebaně. V tenhle moment jsem byl ale ještě čistej, takže to spíš musela být únava mami.

Je USA v listopadu z nouze ctnost?

Proč jsme letěli do USA v listopadu? Tak v první řadě to dřív z hlediska pravidel pro vstup turistů na území USA ani nešlo. No a zadruhý máme oba duben až říjen svatební sezónu, takže souvislý měsíc pryč je v této době v podstatě nereálný naplánovat. Před odletem jsem se bál, že dovolená v USA v listopadu bude tak trochu z nouze ctnost. Zažil jsem USA v květnu, červnu, červenci, srpnu a září, takže mám tuhle zemi spojenou s teplem a skvělým počasím. Listopad je pochopitelně už zlomenej do zimy, což znamená nula koupání a při vzdálení se od pobřeží i mrazíky. Podařilo se ovšem, že zejména v Kalifornii bylo nadprůměrně hezky a ani jeden den naší dovolené nepršelo.

Pokud bych čistě bral cestu k Reflection Canyonu, musím říct, že jít to v červenci by asi bylo teplotně moc i na mě. V roce 2019 jsme v této oblasti šli na Peek a Boo Canyon (což je mimo vlez do samotných kaňonů hike pro děti) a v tom teple to nebyla sranda. Asi by šlo jít k Reflection Canyonu co nejdřív ráno, ale to by znamenalo vyrazit na cestu Hole in the Rock Road snad ještě po tmě. No každopádně ta teplotní pohoda nám na naší cestě výrazně pomáhala.

Tohle je pro mě nejcennější snímek krajiny za celých 11 let focení. Nejenom že vyšly ideální podmínky – vážím si i toho úsilí a faktu, že vlastně chybělo hrozně málo, abychom se k Reflection Canyonu nevydali.

Nakonec tedy musím říct, že listopad v USA rozhodně stál za to. Myslel jsem, že nepůjde překonat topovej road trip po USA z roku 2019 (tenkrát jsem bohužel nesepsal blog), ale podařilo se.

Zásluhu na tom nese skvělá a dobrodružná cesta k Reflection Canoynu, perfektní Zion i Bonneville Salt Flats nebo setkání s novými přáteli. Hlavní podíl ale patří Melindě, protože cesta s tímto parťákem je prostě zážitek sám o sobě. Zprostředkovat vám tu nekonečnou srandu (ale i krásný deep talky) prostě nejde, takže mi pro tentokrát budete muset věřit.

Za každýho, kdo můj blog dočetl až do této fáze, mám radost. Napište mi třeba do zpráv na Instagramu, která část se vám líbila nejvíc.

Všechny díly blogu

Pro lepší přehlednost ještě přidávám odkazy na všechny díly letošního blogu o USA:

The post Vracíme se do San Francisca a letíme domů appeared first on Marek Musil foto.

Poslední výlet do Yosemite National Park

Marek Musil — Thu, 23 Dec 2021 07:38:58 +0000

Na našem seznamu se objevila poslední položka, kterou jsme chtěli na téhle dovolené zvládnout, a tou je návštěva národního parku Yosemite v Kalifornii. Yosemite jsme nikdy předtím do našich plánů nezařazovali, protože ze Sacramenta se tam dá dojet v rámci jednoho dne. Navíc já už tam byl a musím říct, že tento národní park nemám nijak zvlášť v oblibě.

Skalní útvary jsou v Yosemitech totiž stejně šedý, jako třeba v Dolomitech. A možná právě z Dolomit jsem takhle rozmlsanej, protože pro ty špičatý hory v Itálii mám slabost. V Yosemitech ale na druhou stranu najdete slavný skalní útvary, jako je El Capitan a Half Dome, monumentální sekvoje s průměrem přes devět metrů a výškou překonávající sto metrů nebo nepřeberné množství krásných vodopádů – když je ovšem v oblasti nějaká voda, což není dnešní případ. Celé údolí bylo formováno sestupujícími ledovci a interakce s žulovými skalami vytvořila právě tolik typickou kombinaci špičatých i kulatých vršků.

Vyrážíme směr Yosemity

O půl sedmé si v Sacramentu přes Turo půjčujeme Ford Fusion a vyrážíme směr Jackson. Z místa, kde jsme v Sacramentu přebývali, to totiž je sice o 2 minuty delší, ale o 18 mil kratší trasa, což se při denním limitu 200 mil na Turu hodí.

K bránám parku dorážíme něco po desáté, nicméně projetí celého údolí trvá dost dlouho, takže ve vesničce Yosemite jsme právě na oběd. Dáváme ne moc dobrou, ovšem pěkně cenově přepálenou pizzu a kafé. Jdeme do Visitor Centra, který je ale bohužel kvůli pandemii zavřeno. Jen zmíním, že touto dobou je v Kalifornii při 40 milionech obyvatel přibližně 4000 nakažených denně a tohle je jediný Visitor Centre, který je zavřený.

První pohled do údolí při příjezdu ze směru od města Groveland.

Hike k Mirror Lake

Hike k Mirror Lake patří k jedněm z nejjednodušších túr v Yosemitech, a tak se vzhledem k nedostatku času vydáváme právě sem. Akorát volíme špatnou stranu řeky, protože zatímco naše cesta jde lesíkem pořád nahoru a dolů, cesta na druhé straně je vyasfaltovaná hned vedle řeky a jde se krásně po rovině.

Cestou zpátky se snažíme dostat na druhý břeh. Zjišťuju, že přejití z dálky vypadá vždycky úplně easy, ale jakmile člověk stojí uprostřed řeky, už to taková sranda není. Co se předtím zdálo jako malej krůček, vypadá teď jako skok a jistá smrt. Tímto způsobem se asi na pěti různých místech zkusíme dostat na druhou stranu, ale naštěstí Melinda mě vždycky zastaví, že tudy jako kurva ne, a tak se nakonec vrátíme zpět na parkoviště po naší původní a značně debilní trase.

Zkuste schválně hádat, podle čeho dostalo Mirror Lake své jméno.

Jo to by nebyla Melinda, kdyby na všechno nešahala.

Víte co vám na to řeknu? Vůbec nic.

Po návratu od Mirror Lake zvažujeme, kam se vydat dál. Tyhle krátký podzimní dny nám ale nedávají moc možností, a tak vyrážíme rovnou k naší finální Yosemitské destinaci v podobě Tunnel View. Tunnel View je jedním z nejznámějších míst v celých Yosemitech, neb nabízí ikonický pohled na kombinaci El Capitan, Half Dome a Bridalveil Fall. Místo se nachází hned na parkovišti, takže tentokrát se nikam daleko prcat nemusíme.

Jsme tu brzo, a tak Melinda vzhledem ke kose zůstává v autě a já jdu vystát nějaký zajímavý místo na západ. Po chvilce doráží postarší fotograf a ptá se, jestli může být vedle mě. Kývnu, že v poho. Přichází další fotograf, přičemž ten první týpek začíná svoji přednášku plnou úplně strašných kokotských rozumů. Mele strašný píčoviny a tak radši dělám, že neposlouchám. Fotím panorama, když jeden moment se mě ptá, jestli takhle jako fotím pano. On má totiž na stativu nějakou profi panoramatickou hlavu a všimne si, že já ne, a tak mě pravděpodobně chce poučit, že s tímhle si teda chlapečku nevrzneš.

Podívám se mu upřeně do očí a přemýšlím, když v tom ze mě samovolně vyjde: „Sorry, I don’t speak English“. Neřekl bych, že jsem už v moudrým věku, přesto mě život stihl naučit, že nejlepší odpovědí je někdy neříkat nic.

Do údolí večer sluníčko už nezasvítí, ale El Capitan (nalevo) i Half Dome (vrcholek uprostřed, který vypadá jak rozpůlený) září až do posledních paprsků.

Západ slunce u Tunnel View

Přichází za mnou Melinda a nevím proč, ale v ten moment se měním z asociála do mojí standardní polohy extroverta. Dávám se do řeči s jedním sympatickým pánem – asi k překvapení všech, kteří před chvilkou slyšeli, že anglicky nemluvím. Jmenuje se Lon McCroskey, pochází z Missouri a v Kalifornii byl, jak jinak, za svými dětmi na Díkuvzdání. Lon mi taky říká, že cesta na Glacier Point je otevřená, což je velká škoda, protože já věřil Googlu a považoval ji v toto roční období už za uzavřenou. Škoda je to hlavně kvůli tomu, že Glacier Point nabízí jeden z nejlepších pohledů na údolí a chtěl jsem, aby ho Melinda viděla. No nevadí. I od z Tunnel View je výhled krásnej.

Detail na Half Dome. Vlevo je fotka ohraničená stěnou El Capitana a pokud chcete mrknout na fakt dobrej film o lezení na této stěně, doporučuju Free Solo.

Vracíme auto a jedeme (skoro) domů

Za tmy se vracíme zpět do Sacramenta a musím říct, že jsme Yosemitům asi měli věnovat dny dva. Mohli jsme spát v údolí ve stanu, protože takhle je těch 7 hodin na cestě prostě hrozně moc. Večer dáme jen pár her kulečníku a jdeme spát, abychom brzy ráno mohli vrátit auto.

Tohle vrácení auta je zvláštní. Po naprosto skvělé zkušenosti s půjčením auta od Chrise jsme Ford Fusion měli od nějakých Rusáků a borec, co mi ho předával, neuměl anglicky. Bylo strašně neosobní a netransparentní. Moje obavy umocňoval i fakt, že motor auta zněl od prvního momentu zápůjčky nějak pomrdaně, ale je to Ford, takže možná to takhle už vyjelo z fabriky. Teď už můžu říct, že to dopadlo v poho a nic navíc mi kluci neúčtovali, ale měl jsem celkem obavy.

Teď už nás před odjezdem do San Francisca čeká poslední den v Sacramentu, který chceme strávit pěkně v klidu s našim kamarádem Johnem Lencim. U něho poslední týden bydlíme, a tak je čas na takový ty různý děkovačky a tak.

The post Poslední výlet do Yosemite National Park appeared first on Marek Musil foto.

Utužujeme tequilou naše česko-americko-mexický vztahy

Marek Musil — Sat, 11 Dec 2021 07:39:03 +0000

Zbývá nám do konce dovolené přesně týden, který strávíme převážně po návštěvách rodiny našeho kamaráda Johna. Dále se potkáme s pár přáteli a postupně se začneme připravovat na návrat do reality.

První Den díkuvzdání a pekelná kalba

Ve čtvrtek začíná naše série návštěv. Poprvý zažijeme Díkuvzdání, neb jdeme k Lorenzovi a Shelly, kde nás čeká večeře a pak už skoro tradiční chlastačka s hostiteli. I tentokrát se otevírají brány Lorenzova kasína, a tak hrajeme Black Jack i Poker. Vše prokládáme nekonečnou salvou Tequil – neodmítnu ani jednu nabídku, jelikož chci poctivě reprezentovat naši republiku. Lorenzo nás učí Španělsky a my jeho Česky. Opět je to památný večer, který se bohužel neobejde bez následků. Další den držím černý pátek, ale v trochu jiným smyslu: jen tak zevlácky polehávám a dělám celkově hovno.

S Lorenzem (nalevo) náš brotherhood započal v roce 2017. Tenkrát jsme pili Fireball a mega se z něho rozsekali. Lorenzo byl tenkrát úplně na hadry a když jsme spolu druhej den volali, říkal, že je mu na umření. Já ten den taky rodil koťata, ale shodli jsme se, že kdybychom mohli vrátit čas, udělali bychom to úplně stejně.

Setkání s bratrancem

V sobotu se potkáme s Johnem Vybíralem, se kterým si tradičně říkáme bratranče, ačkoli z pohledu rodinných vztahů k sobě máme podobně blízko, jako téměř s kýmkoli jiným. V roce 2018 neváhal jet na naší svatbu přes půl světa a dodnes mám před očima, jak zvláštní ho bylo vidět ve Velkých Pavlovicích. John má k rodnému kraji svého otce velký vztah, a tak jsme mu vystavili doživotní pozvánku na neomezený pobyt u nás doma, kdyby se rozhodl Česko více poznat.

Hodně zajímavý je i příběh jeho otce. Jan se narodil v Charvatské Nové Vsi a připojil se během Druhé světové války k britskému letectvu. Tam vojáci dostávali povzbuzující dopisy od různých dívek. Jankovi došel dopis od dívky z New Yorku, a tak se ji tam po skončení války vydal hledat.

A víte co? On ji v tom obrovským městě dokázal najít. Takže si ji naprosto logicky vzal za ženu, protože tomu se říká osud.

Rád bych vysvětlil, jak jsme se na okamžik skrz nějaký sňatek stali přes babičku vzdálenou rodinou, ale bohužel to nedokážu dát dohromady. Nicméně když mu říkám bratranče, myslím to od srdce.

Letos jsme se spolu nevyfotili, a tak použiju fotku z roku 2019, kde je i Johnova žena Chris.

A ještě jedna fotka s Johnem –⁠ tentokrát od Sonky Skerik z naší svatby, kam přijel s dcerou Megan.

Díkuvzdání dva, tentokrát na pohůdku

V sobotu nás čeká repríza Dne díkuvzdání u Marge (sestry Johna Lenciho), kde se potkáme s jejími syny. Ty jsem od roku 2016 neviděl, a tak je to setkání fakt příjemný. S Mattem se v podstatě celou dobu bavíme o autech a jeho renovaci Mustangu Cobra z roku 1999. Naštěstí mi po prvním pivu zapomněl kdokoli nalívat, takže tentokrát dokonce i můžu řídit domů. Nevadí, stejně jsem doufal, že opicou zabiju co nejmenší část následujícího dne.

Máme se v Česku fakt dobře

V neděli absolvujeme poslední párty této dovolené a s Melidnou se shodujeme, že vlastně asi i stačilo. Je to ale strašně super, když máte takhle možnost zažít kulturu a rodinný život. Nejen krajinu a města, ale i něco víc. Nahlídnout, jak se v USA žije a taky si vlastně v určitým ohledu ověřit, jak dobře se v Česku máme.

Ta naše přímočarost, upřímnost a humor. Jak se dovedeme bavit s lidma, kteří mají jinej názor, než je ten náš. To se těžko vyrovnává. Taky nikde zase tak moc nevidím ten americkej sen, co se standardně prodává. Obyčejnej člověk vydělává v USA víc peněz, než obyčejnej člověk v ČR, ale zase je všechno strašně drahý – teda kromě hader a elektroniky.

A tak mi to vlastně přijde, jako když už ve společnosti hrajete nějakou hru hodně dlouho a všechny ceny vynásobíte třemi, aby to byla zase trochu výzva.

Tak a teď už nám zbývají jen Yosemity a návrat přes San Francisco domů. O tom ale napíšu až v dalším příspěvku.

The post Utužujeme tequilou naše česko-americko-mexický vztahy appeared first on Marek Musil foto.

Nadpozemská nádhera u Bonneville Salt Flats

Marek Musil — Fri, 03 Dec 2021 07:39:06 +0000

Po srdceryvným rozloučení s novýma kamarádama jsme vyrazili směr Salt Lake City. Nedá se říct, že bychom v tomto městě, které proslavily Zimní Olympijské hry 2002, měli nějaký plány. Spíš se jedná o takovou odpočinkovou stanici při naší cestě na severozápad směrem k poslední zastávce našeho velkýho road-tripu – Bonneville Salt Flats. A od tama se už vydáme do našeho dočasnýho domova v Sacramentu.

Snad v Salt Lake City zase málem neumřu

Do Salt Lake City jsem se už v minulých letech podíval. V paměti mi uvízl rok 2015, kdy jsem do tohoto města dorazil až někdy kolem půlnoci a zjistil, že hotel můj zaplacenej pokoj prodal někomu jinýmu. Byl víkend a všechny rozumný volby ubytování ve městě už byly vyprodaný, takže jsem skončil v totálním ghettu, kde polovina ubytovaných byli trvalí rezidenti.

Taková poznámka bokem: prosím vás, když uvidíte v nějakým hotelu lidi, kteří tam evidentně pobývají natrvalo, zkuste zvážit bydlení někde jinde. Většinou to nevěští žádnou dobrotu.

Při odchodu na večeři jsem tenkrát zvažoval, že od místních dealerů koupím piko (říkali kokain, ale to bych jim určitě nevěřil), jen aby mě pustili přes schody k pokoji. A taky to bylo poprvý a zatím naposled, kdy jsem před dveře na noc nastrkal skříň, protože jsem se prostě bál, že pokoj v noci dojde někdo z nich vybrat.

Great Salt Lake

Poučen z minulosti, trvám tentokrát na hezkým hotelu, a tak jsme nakonec volíme Hampton by Hilton. Tady jsme po relativně pozdním příjezdu využili vířivku, kde nám navíc dovolili zůstat libovolně dlouho. Ráno jsme šli v klidečku na snídani, pak šla Melinda plavat a já do posilky pumpovat ty svoje strašně vobrovský svaly.

Pak přes Cafe Rio vyrážíme k Great Salt Lake. Než dorazíme vodě, čeká nás neplánovaně po solné pláni vycházka o délce necelých 2,5 km tam a 2,5 km zpět.

Celou cestu jsme se vsázeli, kdy konečně dorazíme k vodě, bo klasicky ji vždycky vidíte úplně jinde (daleko blíž), než kde ve skutečnosti je.

Přejezdem na sever Utahu výrazně klesly denní i noční teploty. Tady na fotce je kolem 5 °C ve stínu, ale na sluníčku úplná paráda.

Budou Bonneville Salt Flats pod vodou?

Při příjezdu k solným pláním zastavujeme u Salt Falts Rest Area Westbound. Vypadá to tu dost podobně, jako na pláních u Great Salt Lake a dostavuje se malinký zklamaní, že pláně nejsou pod tenkou vrstvou vody. Nevadí, jedeme ještě před západem na kafé do nedalekého města West Wendover.

Na podzim a v zimě je pro Bonneville Salt Flats totiž typický, že se pláně ponoří do tenké vrstvy dešťové vody splavené z okolních hor. Letos je ale na celým západu USA mimořádný sucho, takže vlastně není ani tak velkým překvapením, že se tato show nekoná.

Portréty na solných pláních

Po kávičce ve West Wendover se dívám do mapy a zjišťuju, že jsme si vyrobili takovej malinkej problém. Abychom se totiž dostali zpět na odpočívadlo Area Wesbound, musíme jet na nejbližší sjezd směrem k Salt Lake City, tam se otočit a jet zpět, což je celková zajížďka na hodinu. Rychle tedy hledám alternativní místo v podobě cesty Bonneville Speedway Road, která je na severovýchodu solných plání.

Máme to sem pár minut a už při nájezdu na 6 kilometrů dlouhou rovinku vidíme v dálce úplně bílou plochu pláně. Jak se ale blížíme, postupně zjišťujeme, že to je odraz od oblohy. Ano, Bonneville Salt Flats jsou v této části opravdu pod vodou. Juchů jaksviňa.

Hurá, je tu voda, dnešek u Bonneville Salt Flats bude stát za to.

Na Instagramu jsem říkal, že si jdu ohřát nohy do vody, přičemž mi došlo pár dotazů, jestli tam je jako nějakej termální pramen. Není. Jen prostě melu nesmysle z hladu.

Voda je úplně mělká, takže se dají dělat přesně ty fotky, který jsme původně zamýšleli. Melinda nahazuje šaty, já vyzouvám boty a jdeme si trochu zchladit nohy do ledové vody. Takovým vedlejším efektem téhle zimy je, že fotky jsou trochu víc sexy, než kdyby bylo teplo.

Západ je úžasnej. Tak úžasnej, že se nedá popsat slovy. A tak tady stojíme a mám pocit, že jsme na nejhezčím místě této ploché země.

Malinko jsme se na první pokus pohádali, protože Melindu studená voda strašlivě řezala do nohou. Tak jsem říkal něco ve stylu: „Omg podívej se, já tady chodím už půl hodiny a nejsem z toho posranej“. V ten moment to samozřejmě vypadalo, že z focení nic nebude.

Naštěstí tomu Melinda ještě dala šanci, a tak vznikly fotky, za který jsme oba nekonečně rádi. Jinak já si celou dobu myslel, že stačí ty nohy zimou trochu znecitlivět a najednou se po pláních dá bosky chodit v poho.

Ta zima tomu dodala trochu sexy grády. Zkoušel jsem bradavky odstranit, ale nakonec jsme se oba shodli, že to ztrácí kouzlo. A taky asi nevidíme důvod, proč je vlastně dávat pryč.

Nádherný pastelový barvy šly do všech stran. Tohle je třeba směr východ a je naprosto netypický, aby se obloha tak moc zbarvila. Právě ale vzdušná nad Great Salt Lake, který se nachází na východ odsud, se nejspíš postarala o takovou show.

Poslední fotka před odjezdem, protože obloha prostě ne a ne zhasnout. Na další fotky Melindy i plání se nezapomeňte podívat dole v galerii.

Návrat do Sacramenta

Bonneville Salt Flats uzavírají náš velký road trip po západu USA – na solných pláních Death Valley jsme začali a tady končíme. Z Bonneville Salt Flats jedeme ještě přibližně dvě hodiny směrem na západ, až to zapichneme ve městě Winnemucca. Další den už nás čeká jen necelých sedm hodin řízení, což v pohodě zvládneme, a tak dokonce dojedeme o den dřív, než jsme původně zamýšleli.

Info 3. 12. 2021: Momentálně jsme už doma a ačkoli mám všechny blogy až do konce této dovolené napsaný, fotky zpracovávám pomaleji, takže ještě nějakou dobu budou tyhle blogy vycházet.

The post Nadpozemská nádhera u Bonneville Salt Flats appeared first on Marek Musil foto.

Mimořádný setkání v národním parku Arches

Marek Musil — Sat, 27 Nov 2021 07:39:12 +0000

Večer po příjezdu do Moabu jsme mimo jiné měli s Melindou diskuzi a různých národnostech, na který můžete narazit v USA. Bavili jsme se o tom, kdo nás je víc sympatickej a kdo míň, protože mix lidí v Americe je fakt z celýho světa. Je to hodně závislý na tom, na koho narazíte, ale nakonec jsme se shodli, že ze všech národností, co jsme v USA potkali, jsou nám nejmíň sympatičtí Indové.

Má to víc důvodů a je to dáno i tím, že při našich cestách potkáváme Indy zejména jako vlastníky a pracovníky levnějších motelů – hlavně v Kalifornii. Zažili jsme špatnou domluvu, kolikrát vás v rámci obchodu oholí (i když to úplně stejně i ostatní) a navíc jim často skoro nerozumím.

K tomu určitě přispívá, že cca rok v kuse mě po telefonu otravovali různí Indové s nabídkou na investování a nedalo se jich jaksi zbavit. Když jsem říkal, že jsou mi jejich rady ukradený a ať už mi nevolají, uměli být agresivní a nepříjemní. A tak jsme tento večer jako náš nejmíň oblíbenej národ v USA zvolili Indy.

Po několika úspěšných ránech za sebou je počasí u Turret Arch trošku slabší, ale každej den prostě není posvícení.

Jak vypadá ukázková životní lekce?

Ráno jsem sám razil do národního parku Arches. Východ za moc nestál, takže jsem se necelou hoďku motal po parku, když v tu při odchodu k parkovišti potkávám pár zhruba v mým věku. Chlapík se mě ptá, jakej byl východ a já odvětím, že nic moc, protože mraky jsou i na horizontu, což znamená nula barev.

Dáváme se do řeči a je to zvláštní, protože už po chvilce mám pocit, jako bychom se s Mokshem a Jaswinder (dále Jazz) znali mnohem dýl než pár minut. Probíráme naši cestu, ukazuju fotky z Reflection Canyonu a říkám, co dělám v Česku. Bavíme se jejich životě v Americe i o jejich předchozím životě v Indii. Ano, právě mi osud poslal do cesty Indy žijící v USA.

Ale ne obyčejný. Po půl hodině už to oběma stranám začíná být divný a navíc se udělalo i trochu hezky, takže si říkám, že bych trochu pofotil. Vyměníme si kontakt a domluvíme se, že se uvidíme na západ u Dead Horse Point.

Na všech setkáních mě mrzí, že těch lidí nemám jedinou fotku. Tentokrát ponaučen, nabídnu Mokshovi a Jazz, že je bliknu.

Dnes ráno z toho prostě nic moc nebude. Odjíždím, abych nenechával Melindu dál hladovět.

Trek na Delicate Arch

Obohacen o tuto zkušenost se vracím za Melindou na pokoj a jdeme na snídani, při které ji vykládám o tomto zvláštním setkání. Kolem půl desáté se vracíme do Arches a šlapeme k asi nejznámějšímu oblouku jménem Delicate Arch. Cesta je klasicky extra rychlá, protože teď už jsme fakt roztrénovaní.

Delicate Arch je nejznámější oblouk v národním parku Arches, tak ne, že se mu budete několik let vyhýbat, jako jsem to dělal já.

A koho musíme samozřejmě potkat při návratu na parkoviště. Jsou to Moksh a Jazz z rána. Melinda se s nimi seznamuje a zdá se, že vzájemný sympatie jdou všemi stranami. Potvrzujeme plán na večer a pokračujeme v procházení národního párku Arches.

Večer v Dead Horse Point State Park

Jedná se o státní park kousek od parku Canyonlands, který by v podstatě mohl být jeho součástí, protože nabízí pohled na jinou část toho stejnýho kaňonu. Celá čarovná krajina je opět, jak jinak, dílem řeky Colorado a milionů let její práce.

Legenda praví, že v závěru 18. století bylo toto místo používáno jako ohrada pro krocení divokých koní. Kovbojové je nahnali skrz zúžení na tento bod, přičemž z jedné strany vytvořil přirozenou hranici sráz a druhá strana byla ohrazena plotem. Jednou jsou Mustangové z neznámých důvodů zapomenuti v ohradě bez vody, a tak všichni pomírají žízní – poeticky s výhledem na řeku Colorado 600 metrů pod nimi.

Dorážíme cca hodinu a půl před západem. Zatímco v Arches bylo pod mrakem, tady se obloha čistí a počasí vypadá hodně nadějně, takže mám strašnou radost.

Hned po nahlídnutí přes okraj do údolí je mi jasný, že dnes to bude stát za to.

Tomu říkám kurva západ

Obcházíme všechny vyhlídky a trochu nás překvapuje nás rozlehlost Dead Horse Pointu. Samozřejmě tady není signál, a tak si jen říkám, že je docela nepravděpodobný, abychom se tady s novýma kamarádama nějak jednoduše našli. Sluníčko pomalu rozehrává svoji show před západem, když mě míjí Moksh. Prý mě našli díky fosforově žlutým botám.

Západ na Dead Horse Point je nádhernej. Dělám několik detailů i celkový pohledy a navíc je velká výhoda, že Melinda si u toho povídá s Jazz, takže na mě nejsou kladeny skoro žádný časový nároky. Samozřejmě zůstáváme na místě jako poslední.

Tak tuhle fotku si určitě umím představit doma v obýváku.

Park nabízí jedny z nejvíc fotografovaných výhledů na Canyonlands a přilehlý oblasti. Netuším, jak mě mohl do dnešního dne minout.

V tenhle moment Dead Horse Point asi překonává i Grand Canyon. Možná i proto, že tady není přítomný opar, který právě v Grand Canyonu způsobuje nedaleká těžba.

Melinda má zařízený hlídání, takže já můžu nerušeně fotit.

Tak teda půjdeme ještě na večeři

S Mokshem si povídáme o rozdílech USA vs. Česko vs. Indie a překvapivě zjišťujeme, jak jsou některý věci v Česku a Indii podobný. Stejně jako ráno, i teď máme prostě víc témat než času a není jednoduchý se rozloučit, a tak se domlouváme, že spolu půjdeme do Moabu na večeři. Po cestě se s Melindou rozhodneme, že necháme propadnout hotel ve městě Green River a rezervujeme si jiný místo přímo v centru Moabu.

V restauraci si objednáme pizzu a víno, pak ještě jednou víno a pak už se zdá, že o nás na tomhle místě moc nestojí. Je to prostě natolik zajímavý setkání, že se nám nedaří si říct konečně zdarec a rozdělit se. Když protnete Česko, Indii a USA, máte pokrytej skoro celej svět. A i přesto si dokážeme povídat o naprosto všem včetně náboženství či různých spirituálních témat. A nemůžu uvěřit, jak moc jsme si podobní.

Obsluha zvedá židle na ježka a já jen čekám, kdy budu muset zvednou ruce, aby mohli utřít náš stůl. Ze srandy říkám, že až doopravdy budou chtít, abychom šli, určitě zhasnou. Za moment jedna paní na chvilku zhasne. Prý omylem.

Z večerního posezení nemám žádný fotky, takže to ještě proložím západama z Dead Horse Point.

Chlastáme Plzeň v opravdu autentickým americkým baru

Jestli v něčem opravdu při souboji Česko versus Indie dominujeme, je to schopnost požívat nekonečný kvanta chlastu. Jak by řekl Petr Mikulica, dvě sedmičky ve čtyřech je dětská porce, takže přemýšlíme, kam se vydat dám. Poblíž nás je bar, kam se tedy přesunujeme a je to fakt autentická záležitost americkýho jihozápadu.

Je tu živý vystoupení kombinovaný s obrovským hulákáním místních borců. Přímo před dveřama baru je už v devět večer hozená masakrózní šavla a my se na sebe s Melindou trochu s obavama podíváme.

Nakonec ale naše Česko-Indická inkluze v baru probíhá v pohodě. Já v klidesu sázím Plzeň za Plzní, hrajeme shuffleboard, šipky, kulečník a nakonec zůstáváme v baru jako poslední. Naše párty končí už něco málo po půlnoci, takže další den s Melindou vstáváme v pohodě v sedm a jdeme na snídani do Denny’s.

Ještě jedna krásná západovka z Dead Horse Point.

Canyonlands s novýma kamarádama

Plán na další den je jednoduchej: domluvili jsme se, že spolu půjdeme na chvilku do Canyonlands a kolem poledne s Melidnou vyrazíme směr Salt Lake City. Při čekání na sraz u Moabu vymýšlím, že se můžeme v autech prohodit, neb ve standardním složení čekají oba páry ještě hodiny a hodiny cesty. A tak Melinda přesedá z více než pětimetrové luxusní limuzíny maličkýho Mitsubishi Mirage.

Náš nově vzniknuvší gang u Mesa Arch v Canyonlands.

Já fasuju Jazz, což se nakonec ukazuje být skvělou volbou, protože včera v baru jsem se primárně bavil s Mokshem a Melinda s Jazz. Popojíždíme společně po Canyonlands a z původně plánovanýho odjezdu v poledne relativně rychle schází. Jdeme spolu na několik hiků a nakonec kolem půl čtvrté ještě jedeme na společnou fotku k ceduli National Park Canyonlands.

Náš poslední společnej moment u cedule Canyonlands National Park. Nebo?

A když už si fakt myslíme, že se rozdělíme, zjišťujeme, že ještě máme cca hodinu a půl společnou cestu, než my odbočíme na Salt Lake City a oni směrem Capitol Reef. Naše putování s těžkým srdcem zakončujeme večeří ve městě Green River a tady se naše cesty (snad ne navždy) rozdělí.

Kdo by to řekl, že nejlepší Američani, který na road tripu potkáme, budou z Indie. A kdo by to řekl, že to bude zrovna v tom momentě, kdy ve své omezenosti budeme generalizovat a volit nejmíň oblíbenej národ v USA – jen proto, aby nám hned vzápětí sám život ukázal, jak moc se pleteme.

Přemýšlím, proč jsem to tak moc rozepsal. A napadá mě, že možná proto, abych vám sám na sobě ukázal, jak moc je důležitý být otevřenej novým perspektivám, bavit se s lidmi a kašlat na svoje předsudky. Když se od svých kolikrát úplně nesmyslných vzorců oprostíte, můžou vás čekat skvělý věci.

The post Mimořádný setkání v národním parku Arches appeared first on Marek Musil foto.

Horseshoe Bend u města Page a nejlepší trek v národním parku Zion

Marek Musil — Wed, 24 Nov 2021 07:39:21 +0000

Po vrácení Jeepu v Hurricanu ve městě přespáváme a po trošku línějším dopoledne se jdeme podívat k rezervoáru pitné vody jménem Quail Creek. U něj úplně zbytečně vyhodíme 15 dolarů za vstup, bo su blbej a nevšimnu si, že je to státní park. A tak stojím u závory a od pána s nataženou rukou pro prachy už je mi trapný couvat pryč. Jsme tu tak 10 minut, stojí to za nic, je dost velká zima, a tak to jsou asi nejzbytečnějš vyhozený prachy téhle Ameriky. Pokud teda ještě nepůjdu do hospody a nepobliju se z chlastu… to by asi bylo zbytečnější.

Ne, že by to u rezervoáru Quail Creek nebylo hezký, ale jen jsme možná touhle dobou už fakt extrémně rozmazlení.

Následně jdeme do Cafe Rio, což je momentálně naše all-time-favorite mexická restaurace a hledáme ji skoro pořád. Po jídle vyrážíme směr Page a Horseshoe Bend. Pokud mě sledujete delší dobu, víte, že tohle je místo, pro který mám slabost.

Cestou do Page řídí převážně Melinda a já se můžu věnovat psaní, dělání fotek, dělání videí z auta, zpívání i dělání různé školkáčské srandy. Jsem po třicítce totiž nějakej blbější, ale dá se s tím zatím žít.

Změny u Horseshoe Bendu pro rok 2021

U slavné Arizonské podkovy se opět odehrály změny. V roce 2015, kdy jsem tady byl poprvý, panovala na místě až intimní atmosféra. Vysvětloval jsem si to tím, že pro vyhlídky v USA je netypická potřeba chůze, přičemž cesta k Horseshoe Bendu od parkoviště trvá 15 minut, což může být pro některý Američany brutální hike. Od té doby jsem ale každej další rok (2016, 2017, 2019 i 2021) zaznamenal nárůst popularity místa.

Milujeme tohle místo. Nedávalo to v našem plánu úplně smysl, ale ta 3,5 hodinová zajížďka za to stála.

Oproti minulé návštěvě se už v roce 2021 k podkově nejde pískem, ale zpevněnou štěrkovou cestou. Cesta už nevede přímo přes kopec, ale bokem pěkně po rovině. Trošku to kazí monumentální objevení tohoto mimořádně nádhernýho místa, když přejdete kopec, ale to asi neva, protože největší moment je vždy příchod k hraně kaňonu.

Po obrovským dramatu u Reflection Canyonu trochu obyčejnější západ slunce Horseshoe Bendu poblíž města Page. Přesto krásnej, protože tohle místo prostě stojí i za opakovaný návštěvy.

V roce 2019 jsem zde zažil dosud nejlepší západ sluníčka a byl z fotky úplně odpálenej (najdete ji v prvním příspěvku z této série blogů). Letos západ tak mimořádnej nebyl, každopádně to nic nezměnilo na faktu, že jsme odsud odcházeli až úplně poslední. Pocitově tam s náma byli nižší stovky lidí, ale nestěžuju si. Je to tak výjimečný místo, že se tomu boomu za poslední roky vůbec nedivím.

Horseshoe Bend má v mým srdci speciální místo. Snad nikde jinde si tak naplno neuvědomím, jak malinkej ten život v porovnání s něčím takovým je. Řeka Colorado pracovala miliony let na Horseshoe Bendu a já mám jen okamžik, abych ho obdivoval.

Změním názor na národní park Zion?

Následující den jsme ráno nijak nespěcháme a v plánu je jen přesun do národního parku Zion a zvládnutí malýho výšlapu na vyhlídku Canyon Overlook o délce necelej kilometr. Dorazíme brzy odpoledne a jdeme na nejhorší oběd našeho výletu do restaurace jménem Camp Outpost Co. Zion.

Pokud budete chtít jíst u Zionu, nechoďte sem prosím. Tihle hipsteři evidentně absolutně neví, co dělaji. Měl jsem Ceasar salát a byl naprosto tragickej. Úplně jsem se těšil, až to budu mít za sebou, protože salát sám o sobě chutnal tak kysele, jak kdyby ho ten fůsatej týpek nosil týden v trenkách při trekování po Zionu. Melinda měla taky salát, kterej jsem sice nekoštoval, ale podle jejích slov stál rovněž úplně za piču.

Zion nikdy nebyl můj oblíbenej park v USA. Nevím proč: jestli je to omezeným přístupem na cesty a nutnosti používat autobusy, nebo tím, že jste dole v kaňonu a ne na jeho horní hraně. Letos ale na nás pozoruju změnu – mám obrovskou radost, že tentokrát se nebojíme chodit. Poprvý to není speed run Amerikou, ale snažíme si všechno tak nějak víc užít… prostě tu dovolenou žít.

Trek na Watchman Trail a Mike Bauer

U Visitor Centra stojí ranger, kterýho se ptáme, co dělat zhruba ve dvou hodinách prostoru, kterej nám zbývá do doby, než chceme jít na západ ke Canyon Overlook. Tento dobrý muž nás posílá na Watchman Trail a protože respektujeme autoritu, vyrážíme.

Uprostřed fotky je špičatá hora a pod ní je o něco menší kopeček. Právě sem jdeme na Watchman Trail.

Touhle dobou už víme, že uváděnou potřebnou dobu ke zvládnutí tůry můžeme v pohodě dělit dvěma. Nechci machrovat, ale fyzicky jsme letos asi připravení fakt dobře. Cestou nahoru předbíháme lidi všech věkových skupin i tvarů, se všema se zdravíme a celkově v Zionu panuje krásná atmosféra. Na Watchman dorážíme za 30 minut.

Překvapivě hezký výhled z Watchman Trail na údolí Zionu, kde už panuje podzim. Pokud chcete na lehčí hike, určitě doporučuju.

Po pár fotkách přichází na vyhlídku starší pán a potká se pohledem s Melindou. Jak takhle chodíme, dá se často vycítit, že se s váma chce někdo bavit, a tak ho Melinda osloví. Pán je evidentně ze začátku nervózní, ale po chvilce se rozmluví a povídáme si o jeho tříměsíční putování obytňákem po západu USA i o naší dosavadní cestě.

Mike Bauer bydlí u San Francisca, je digitální nomád, řídí ekologický projekt v Africe a veškerý vydřený čas utíkáním nahoru trávíme extrémně příjemným povídáním s tímto zajímavým člověkem.

Vůbec to ale nevadí. Kvůli těmto skvělým chvílím bych i obětoval západ na Canyon Overlook, protože takový náhodný a krásný setkání nás s Melindou nabíjí obrovskou energií. Rozloučíme se. Mike má dnes poslední den svého putování a zítra ráno bude odjíždět směr San Francisco za svou ženou.

Západ jak sviňa na Canyon Overlook

Na Canyon Overlook to nakonec zvládáme a západ tady je, jak jinak, naprosto úžasnej. Vím, že se pořád opakuju, ale podzim je v tomhle z mýho pohledu nepřekonatelnej. Jen se mrkněte.

Asi pět minut před tímto momentem mi Melinda říkala, že na západ jsem teda nevybral úplně ideální místo. Na podzim a v zimě sluníčko zapadá hodně na jihu, takže v první moment zářila jen ta část mraků na snímku nalevo. Jenže o chvilku později se rozzáří celá obloha a moje předtím netečná žena, sedící v pohodě na kameňu deset metrů od vyhlídky, najednou rozhazuje ručičkama, jak je to kurva krásné a úžasné a nadechni se života a já na to wtf, vždyť já to tady sleduju celou dobu.

Vím, že to je strašnej kýč, ale ten podzim funguje prostě jak generátor kýčů. Sorry no, mně tak líbí. Trail na Canyon Overlook se nachází při příjezdu do parku z východu a vlastně je úplně mimo všechno ostatní. Výhoda je, že sem jdete ještě před sjezdem z kopců, takže tyhle metry nemusíte těžce vyšlapat sami.

Nečekaný večerní setkání ve Springsdale

Není mi zřejmý, kde hraničí náhoda s osudem. Večer se bavíme, kam půjdeme na večeři a ve zvláštním výběrovým řízení padá volba na Oscar’s Cafe ve Springsdale.

Sedíme u stolu u stolu, já různě fotím, natáčím a u toho si povídáme. Když chci natočit světýlka, rozhlídnu se, abych foťákem někoho nevystrašil. Vedle u stolu sedí chlapík a já si jen říkám, že všichni borci s plnovousama vypadají strašně podobně.

Oscar’s Cafe super včetně obsluhy. Doporučujeme.

Čekáme na objednaný jídlo, povídáme si si, když v tom nás pár od vedlejšího stolu pozdraví. Chviličku se mi všechno šmodrchá v hlavně, ale teď mi docvakne: vždyť to je Chris, co nám půjčoval Wranglera na Reflection Canyon. Vyzvedávají tady jiný auto a já nemůžu uvěřit, že jsme tohoto sympatickýho chlapíka a jeho skvělou ženu opět potkali.

V celým jižním Utahu touto dobou známe tři osoby: Mika z minulé kapitoly, pána, se kterým jsme se bavili ve Snow Canyonu a neznáme jeho jméno (ještě o něm napíšu) a Chrise. A zrovna s jedním z nich jdeme do stejné restaurace ve stejnej den a hodinu. Chtěli jsme původně do jiné restaurace (je jich tu aspoň 20), chtěli jsme jít původně dřív, ale mně se ještě nechtělo. Chtěli jsme sedět vevnitř, ale venku byly teplomety, takže Melinda rozhodla, že půjdeme ven. Prostě tolik věcí, co se může stát jinak a nestane.

Je mi jasný, že nikdy nevíte, co je na té odbočce, na kterou jste se nevydali, nicméně tyhle velký náhody mi někdy nejdou do hlavy. A tohle vlastně ještě nic není proti lekci, co ještě dostaneme. O tom vám ale řeknu až v dalším příspěvku.

Jdeme na Angels Landing

Původně jsme chtěli ráno odjet pryč směrem Moab, ale měníme plány a ráno cítíme, že chceme jít na Angels Landing – možná jeden z nepopulárnějších treků v USA s převýšením kolem 460 metrů, což už by to měla být trochu větší výzva. Na autobus jdeme kolem osmé, vystupujeme na zastávce Grotto a jdeme nahoru. Opět jdeme naše standardní tempo, takže všechny předbíháme.

Nevím, jestli se nám na Reflection Canyonu posunuly hranice, ale cesta na Angels Landing je naprostá pohoda. Túru o délce necelý čtyři kilometry dáváme za hodinu deset minut včetně občasnýho focení. A já musím říct jednu věc: jestli chcete udělat jen jeden trek v celé Americe, udělejte tenhle.

Vidíte ten hřeben co na fotce jde z levýho spodního rohu do středu snímku? Tak po tom se jde. Nebezpečný to ale určitě není, což neříkám jen kvůli tomu, že to budeš číst mami.

Hodně lidí se tohoto hiku bojí, ale celá cesta je jištěná řetězy, takže se jich v případě potřeby a strachu můžete držet. Určitě bych nešel za deště, ale v suchu se toho bát nemusíte. Jediný obavy jsou ve vaší hlavě, ale na to já vždycky říkám: vždyť je vlastně úplně jedno, jestli je ten sráz 20, nebo 200 metrů. Umřete stejně, jen to tělo bude škaredější. Takže buďte opatrní, i když to vypadá v pohodě.

Dokonce je absolutně nadšená i Melinda, která se třeba při chození u Reflection Canoynu fakt bála. Výhledy jsou z Angels Landing i při cestě na něj naprosto úchvatný (víc fotek máte v galerii pod článkem).

Nahoře máme obrovskou zábavu s čipmánkama. Jsou extrémně oprsklí – něco jak na hodech Čejkovjáci vynásobení Vrbečákama. Pořád běhají kolem a něco shání, takže je kolikrát riziko, že nějakýho zašlápnete, nebo vám vleze do batohu. Důvod je prostý: ačkoli se tihle malí kamarádi krmit nesmí, někteří retardovaní lidé kolem nás to nechápou. Na druhou stranu i díky tomu mám super fotky z blízka a ještě lepší videa, jak somrují.

Tohodle chlapíka jsem pojmenoval Štefan po kolegovi z bývalé práce. Štefan se stejně jako jeho lidskej jmenovec ničeho nebojí a je extrémně od rany. Nejvíc otravuje, když jím moji oblíbenou oříškovou tyčinku, a tak mu říkám kámo sorry, ale fakt to nejde.

Ještě jednou Štefan.

Tohle jsou už dřív zmiňovaný řetězy. Cestou dolů se naštěstí nepotvrzuje můj pocit, že to takhle bude horší. Navíc je ještě celkem brzo, takže se u těch složitějších míst netvoří fronty.

A část se serpentínama je už úplná pohodička.

Částečně měníme plán a jedeme rovnou do Moabu

Z Angels Landing nám to trvá dolů trvá 50 minut. Kolem poledne odjíždíme směr Moab, kam jsme původně chtěli přes Neo Mars a Goblin Valley State Park. Tenhle plán ale bohužel padá, protože i tak máme před sebou cestu do noci.

Už téhle fázi cesty jsem spokokojenej s tím, co jsme viděli. A ani bych se vlastně nezlobil, kdyby to v tenhle moment mělo končit. Jak už to ale bývá, když už si ve své neskromnosti myslíte, že vás nic nemůže překvapit, život vám pošle do cesty novou lekci.

Při cestě do Moabu jen v rychlosti zastavujeme vedle dálnice, abych aspoň něco cvakl.

The post Horseshoe Bend u města Page a nejlepší trek v národním parku Zion appeared first on Marek Musil foto.

Reflection Canyon: stanování na nejlepším místě Ameriky

Marek Musil — Fri, 19 Nov 2021 07:39:31 +0000

Opravdu moc jsem se těšil, že budu jednou moct napsat tuhle větu: stanovali jsme na nejlepším místě Ameriky. Nejdříve ale trocha historie a proč jsme se na tohle místo tak toužili dostat. Článek bude extrémně dlouhej, nicméně určitě nebude fungovat jako návod. Naše postřehy a tipy bych spíš vydal separátně v budoucnu. Každopádně až se začtete do následujících řádků, bude vám jasný, proč se rozdávat rady tak trochu obávám.

Kde se místo nachází a jak vzniklo

Reflection Canyon je místo na rezervoáru pitné vody Lake Powell. Toto vodní dílo započalo stavbou přehrady Glen Dam na řece Colorado v šedesátých letech dvacátého století. Přehrada se nachází u města Page a kdo se trochu vyzná, ví, že kousek odsud najdete Horseshoe Bend. A pak už následuje pár zatáček, kde dříve divoká řeka Colorado vymlela do červeno-žlutých skal slavný Grand Canyon.

Lake Powell se rozkládá na opravdu velké ploše, protože pro tuto oblast je typická buď obrovská rovina, nebo nekonečné skalní útvary. Zaplavení této oblasti absolutně změnilo zdejší krajinu – spoustu míst zaniklo a spoustu nových vzniklo. A jedním z těchto nově vzniknuvších je právě Reflection Canyon.

Jak se Reflection Canyon proslavil

Místo objevil fotograf pro National Geographic Michael Melford v roce 2006 a vydal o Reflection Canyonu článek Glen Canyon Revealed, tedy v překladu Glen kaňon odhalen. Fotka vzbudila zájem, nicméně daleko větší dosah mělo použití fotky společností Apple. Když Apple v červnu roku 2012 uváděl na trh Mac Book Pro s novým retina displejem, jako spořič obrazovky zvolil právě snímek Reflection Canyonu.

Od té doby se Reflection Canyon stal cílem fotografů a dobrodruhů z celého světa. Proč dobrodruhů, když tímhle slovem se většina cestovatelů po USA označit nedá? Protože tohle místo se celkově vymyká americkým standardům, kdy kolikrát vystoupíte z auta a jste rovnou u vyhlídky. V tomhle článku pochopíte, že absence telefonního signálu je skoro nepodstatnou komplikací.

Půjčujeme auto na cestu Hole in the Rock Road

Jak už jsem psal v minulým článku, jako první jsme potřebovali pořešit auto na tuhle cestu. Vzhledem k neúspěchu s Budgetem jsme v osm hodin večer seděli na letišti v St. George, koukali smutně na sebe a přemýšleli, jak se z tohoto dostaneme.

V USA jsem neměl jinou zkušenost než s půjčováním od velkých společností, ale věděl jsem o možnosti půjčit si auto přímo od lidí. Akorát jsem ani neznal jména těchto služeb, takže jsem začal s hledáním různých článků na nejlepší sharovací appky. Nakonec jsem došel na aplikaci Turo, kde byl pro St. George i okolí poměrně slušnej výběr. Jen mi přišlo nereálný, abychom to auto měli následující den ráno.

Jenže pak jsem v deset hodin konečně vybral Jeep Wrangler Unlimited 2020 se zvednutým podvozkem a velkýma terénníma kolama, udělal objednávku a Chris Jones z města Hurricane mi SMSkou napsal, že se mnou zítra ráno v sedm počítá. Nevěřil jsem vlastním očím, ale zdálo se, že naše cesta by nakonec přeci jen mohla proběhnout.

Konečně na cestě

Tak Jeep je fakt brutální. Vyjíždíme na dálnici, jedu osmdesát-devadesát-stodvacet a hluk vevnitř odpovídá cca 150 km/h ve Favoritu. Auto s sebou mává na všechny strany a připadáme si jak na lodi. Zkouším, co Wrangler bude dělat, když ještě trošku přidám… a už si fakt nepřipadám bezpečně. Je tedy zřejmý, že tohle vozidlo na dálnici tak úplně nepatří. Dává to smysl, když míjíme jindy strašně vysoký americký pick-upy, kterým teď z Jeepu hezky vidíme z vrchu na střechu.

V Americe mají tendence všechno přehánět. Stejně tak je to s terénníma autama – tam, kde v Česku v pohodě projedeme Feldou, potřebují Američani 4×4 s uzávěrkama diferenciálu. V tomhle případě mě ale kvalita cesty k Reflection Canyonu překvapila a za naliftovanýho Wranglera jsem fakt rád.

Plán úplně na knop

Náš původní plán počítal s půjčením auta večer před odjezdem na Reflection Canyon. V noci přesun do Escalante a odtud co nejdřívější výjezd směrem k našemu cíli. Z toho pochopitelně sešlo, auto jsme půjčili ráno, a tak naše cesta začíná o půl osmé, přičemž v Escalante (poslední město před odbočením na Reflection Canyon) jsme až o půl jedenácté. Tady si dáváme rychlej sendvič v Subway a vyrážíme na cestu, kvůli které jsme si potřebovali půjčit offroad.

Hole in the Rock Road aneb cesta jak z prdele

Nebo spíš do prdele. Většina cesty je v pohodě průjezdná obyčejným autem a největším problémem její první části je zvrásnění. Když po ní jedete, postupně se rozvibruje celý auto do úplně strašidelné podoby, kdy máte pocit, že dojde k dekompozici veškerých součástí vozidla. Jeli jsme tuhle první část Chevroletem Tahoe do Peek a Boo Canyons před dvěma lety a myslel jsem, že si mi ten nebožák rozsype pod rukama.

Už tehdy jsem ale došel na to, že vyšší rychlost tomu malinko pomůže a auto po hrbech začne spíš lítat. A tak teď hledám rychlost, při jaké auto bude trpět co nejmíň. Tahle rychlost se nachází někde kolem 60 mil za hodinu, což je bratru téměř stovka. Do toho se střídají části s hlubokým pískem, takže jak do toho vždycky vlítnu jak skalní sviňa, honím to zleva doprava, abychom aspoň zhruba drželi směr.

Po cestě předjíždím několik aut a připadám si mega hustě. Jenže tohle friško není jen honění trika. Cesta má standardně trvat od 2,5 do 5 hodin v závislosti na tom, jak jedete a jak velký máte koule. Poté nás má čekat přibližně 5 hodin chůze, a tak když to člověk spočítá a přihlídne ke krátkým podzimním dnům, v podstatě není možný, abychom ke kaňonu došli za světla. A když člověk čte různý články, jít k Reflection Canyonu po tmě opravdu není dobrej nápad.

V posledních přibližně 10 mílích začíná být cesta dost zajímavá a některých místech si říkám, že i se standardním SUV by mi asi dost cvakalo u řitě. Zastavuji tedy na jednom větším kamenu a kontroluju místo pod autem, přičemž tahle přehnaně vysoká americká nádhera tam má pořád skoro půl metra místa. Tohle je přesně moment, kdy jsem rád, že původní zápůjčka nevyšla.

Vyrážíme na vycházku

S časem 1:40 minut přijíždíme na místo, odkud už musíme pěšky. Melinda je vystresovaná z toho, co právě zažila, protože tenhle bezmála 90 kilometrovej Dakar jsme spíš protancovali, než projeli. Rychle finišujeme balení, přičemž rozložení je následující: Melinda bere všechno jídlo a skoro všechnu vodu, já beru svoje pičovinky, foťák, objektivy, stativ, droníka… a taky teda stan a spacák a vodu a světla a powerbanky. A sonickej kartáček. Neměli jsme možnost si zvážit batohy, ale Melinda nese jen mimo ostatní věci 12 litrů vody.

Celkem záhy zjišťuji, že jsem tu pevnou padesátku určitě nepotřeboval, ale je pozdě se vracet. Naše túra má 13 km bez bloudění a my máme tři a půl hodiny do západu a čtyři a půl hodiny do úplné tmy.

Na balení nalehko se mě rozhodně neptejte. Galon vody nesu v ruce, protože se mi do batohu nevlezl.

Strážce stezky a ufňukanej kokot za ním

Melinda naviguje pomocí aplikace AllTrails. Většinou úspěšně, ale často nás matou stopy ostatních hikerů, které se různě stáčí, protože takovou tradiční kratochvílí na cestě k Reflection Canyon je bloudění. A tak nás stopy umí zavést k neprůstupným propastím. Časem ale dáváme větší a větší pozor na vzdalování se od stezky a jedeme relativně neomylně správnou cestou. Melinda je strážce této cesty a já skoro celou dobu za ní zvažuju, jestli mám sílu to zvládnout.

Od pádu na motorce v šestnácti mě při nesení batohu bolí levá trapéza a vím, že dřív či pozděj budu trpět jako zvíře. Nedávám to znát, ale v první půlce mi fakt není úplně do zpěvu. Jenže pak dochází nějaká nová energie a mně se jde překvapivě dobře. Pořád dělám nějakou srandu a melu strašný nesmysle. Prostě jsem najednou ve své kůži.

Melinda zastává roli strážce stezky a svačinářky, já se zabývám debilníma vtipama a neustálým focením všeho možnýho okolo.

Pořád do kopca a z kopca jak chujové

Až na prostřední část tohoto trailu v podstatě nikdy nejdete po rovině. Ačkoli převýšení na těch 13 až 15 km by mělo být jen kolem 450 metrů, výšku pořád nabíráte a vzápětí zase ztrácíte. Prostě jdete do kopca a z kopca jak chujové. Pořád se dívám na horizont a nic nenasvědčuje, že bychom se měli blížit. Co se týče našich zásob, tak voda nám vychází akorát, ale jakmile se sluníčko schová za horu na pravé straně, kterou celou cestu kopírujeme, dramaticky nám klesne spotřeba a už teď začíná být jasný, že si vody neseme zbytečně moc. Každopádně zatím je brzo se čehokoli zbavovat.

I po cestě se vám naskytne celá řada krásných pohledů na zajímavý skály: třeba na téhle hoře můj foťák detekoval obličej a dokonce i oko.

Tenhle hrdina nás naviguje krajinou plnou srázů. Držet směr podle sluníčka tady totiž nestačí, protože trasa se proplítá kolem hlubokých kaňonů vytvořených dešti v kombinaci s půdou, která vodu téměř vůbec neabsorbuje. Kaňony nejdou při pohledu na krajinu vidět, takže stačí chvilka nepozornosti a musíte je stovky metrů obcházet.

Příchod se západem slunce

Nevěřil jsem tomu, ale i přes pár špatných odbočení a s tím spojený zdržení, blížíme se cíli přímo se západem slunce. Posledních pár kilometrů schůze po hladkých skálách zvaných petrified dunes (zkamenělé duny) je navigačně trochu složitějších, ale kombinace AllTrails a držení směru na jihozápad nás vede přímo do Reflection Canyonu.

Posledních pár kroků, zatají se dech, poskočí mi srdce a v očích snad i cítím slzu. Pohled na Reflection Canyon s večerním západem už teď patří mezi nejmonumentálnější pohledy za celých šest cest po Americe. Je mi jasný, že to je kombinace všeho – komplikovanýho půjčení auta, složitýho příjezdu po Hole in the Rock Road i rekordního času, za kterej jsme sem od nájezdu na tu tuto silnici dorazili. Celkově nám to zabralo hodinu čtyřicet autem a 3:40 pěšky. Je to vysněný místo a neuměl jsem si představit, že se sem donutím někdy dojít a už vůbec ne, že tady budu s člověkem, kterýho nadevše miluju.

Hned po příchodu mě překvapila extrémně nízká hladina vody. Překvapila mě tak moc, že dokonce jsem si v první moment nebyl jistej, jestli jsme na správným místě. Po kontrole stažené fotky jsem ale ověřil, že jsme správně. A co víc – nízká hladina scenérii ještě přidala na dramatičnosti.

Stavíme stan při západu sluníčka

Tak jsme to dali. Hledáme místo, kde bychom mohli bydlet, neb celá stěna nad Reflection Canyonem je extrémně prudká a dá se po ní sotva chodit, takže stanování na většině míst nepřichází v úvahu. Nakonec vytipovávám dvě místa a stavíme na tom od pohledu lepším z nich. Rychle cvaknu pár fotek a jdeme konstruovat naše útočiště, protože nemám o uživatelské přívětivosti toho střepu za $40 z Walmartu žádný přehnaný očekávání.

Jde to ale dobře a tak s pohasínající oblohou už sedíme ve stanu a dáváme si svačinku v podobě energetických tyčinek, kterých jsme si vzali 16 na hlavu. Aby taky ne, když to nese Melinda hehe.

Tak tady budeme trávit noc: sedm až osm hodin cesty od civilizace a dalšího člověka. Kromě teda jednoho páru, co stanuje kousek od nás, ale pro tu romantiku na ně zapomeneme.

Melinda pak pokračuje v zabydlování stanu a já se vydávám prozkoumávat okolí. Pro mě překvapivě totiž není vůbec zřejmý, odkud by mohl být nejlepší pohled. Skálu obcházím za svitu Měsíce, když v ten moment slyším velký plesknutí do vody. A slyší ho i Melinda, jelikož na mě dost hystericky volá. Naštěstí jsem to teď nebyl já a asi se jen někde utrhl kousek skály. Při představě, že tam dolů slítnu, mám ovšem husí kůži.

Měsíc osvětluje Reflection Canyon tak intenzivně, až si v jeden moment oba myslíme, že je na vodě nějaký světlo. Až po dalším zkoumání docházíme na to, že je to jen odraz Měsíce, kterej ale v této tmě vypadá jak světlo na stadionu.

Svit Měsíce a noční vítr

Máme dva spacáky a nakonec volíme variantu jeden pod námi a jeden přes nás s tím, že se budeme vzájemně zahřívat. Má být 2 °C, takže si na sebe dáváme několik vrstev a jedem spát. A díky vyčerpání není žádný problém usnout kolem půl desáté. Spíme jak zabití až do dvou hodin, kdy nás oba vzbudí vítr lomcující ze stanem. Dívám se ven, kde je naprostá tma, protože je zataženo, a tak se jen modlím, aby nezačalo pršet.

Tímto způsobem fouká až do rána, takže spím jen chvilkama a normálně se těším, až bude ráno a budu moct jít fotit, protože takhle to stejně nemá moc cenu. V půl šesté (víc jak hodinu a půl před východem) začíná sluníčko malinko svítit do zespodu do mraků a já tuším, že tenhle rozbřesk by mohl stát za to. On je totiž extrémní rozdíl mezi východem při úplně čisté obloze a východem s oblačností a volným prostorem na horizontu směrem na východ. A to jsou přesně dnešní podmínky.

Jeden z nejhezčích rozbřesků mýho života

Nechci říkat východ slunce, protože východ slunce a rozbřesk je rozdíl. Ty momenty, co se teď dějí, jsou neskutečný. Je ještě dlouho před faktickým východem sluníčka, ale barvy, který se teď odehrávají na obloze vypadají až nereálně. Tohle je obrovský štěstí, protože stačilo mračna trochu protáhnout na směrem na východ a bylo by z toho takový to šedivý ráno. Jen mrkněte na fotky.

Začíná rozbřesk, ale ne jen tak obyčejnej. Na obloze jsou těžký mraky, ale zespod je začíná osvětlovat sluníčko, který je ještě daleko pod horizontem.

A tak se odehrává barevný orchestr, který jsem v takové intenzitě viděl možná párkrát v životě. A nikdy na místě, jako je tohle.

Chodím různě nahoru a dolů a zkouším, odkud je Reflection Canyon nejlepší. Nakonec usuzuju, že největší pecka to je na skále kousek pod našim stanem – do patnácti kroků od vstupního zipu. Když se vracím dolů, zdá se, že už je ten největší moment pryč.

Jenže pak to přijde. Na necelou minutu se rozsvítí obloha do téměř čistě rudé barvy, mrkneme na sebe s Melindou a i ona hned ví, že jsem právě udělal tuhle fotku a že jsem teď naprosto spokojenej. Můj oficiální snímek: Reflection Canyon, 16. 11. 2021 6:49 místního času. Fotka, na kterou jsem obrovsky pyšnej.

Pak už čekáme na faktický východ slunce, ale ten už zdaleka tak zajímavej pro focení není.

Každopádně si užíváme každičkej moment a hlavně nemůžeme z toho, co jsme právě zažili.

Kdo totiž fotí krajinu trošku dýl, ví, že rozdíl mezi rozbřeskem s těmi barvami a rozbřeskem šedivým bez barev je v podstatě nula nula nic a je to jen o obrovským štěstí.

Světelná show končí, jdeme zpět

Relativně rychle po svítání balíme věci a odcházíme z Reflection Canyonu směrem zpět k autu. Melinda to má teď o dost jednodušší, neb se jí odlehčil batoh o velkou část jídla a vody. Dokonce jsme jeden galon vylili – základní pravidlo totiž je: nic na cestě nenechávat a i když by to třeba někomu mohlo pomoct, nakonec jsem tam barel z plastu s vodou nechtěl nechat ležet.

Cesta zpět nám dává oběma zabrat. Po ne úplně dobré noci se už moc těšíme k autu a zvlášť poslední 3 kilometry se zdají být nekonečný. Ale pak přejdeme kopec, uvidíme bílýho Jeepa a já přemýšlím, jestli jsem někdy nějaký auto v životě viděl radši.

Třeba v Dolomitech jsme ušli v hlubokým sněhu 18 km, ale pořád přemýšlím, proč tohle byl takovej záhul. Určitě za to mohla váha na zádech, ale asi i nekonečný stoupání a klesání na trase.

Cestě zpět je ale úžasná. Celou dobu si povídáme o tom, co jsme právě zažili a takovou zvláštní energii jsem cítil jen párkrát v životě.

Západ slunce v Bryce Canyonu

Po cestě zpět to máme přibližně hodinu do národního parku Bryce Canyon a navíc to vychází přesně tak, že tam dorážíme těsně před západem. Toho by byla škoda nevyužít, a tak směřujeme na vyhlídku Bryce Point Overlook.

Tak za mě jsme z toho dne vytřískali všechno, co se dalo. Večerní Bryce Point Overlook to krásně zakončuje a my plní zážitků můžeme pokračovat směrem k Hurricane.

Vrácení Jeepu ve městě Hurrican

Jeep vracíme majiteli v podvečer o nějakých deset hodin dřív a tady musím zmínit, že Chris je mega borec. Tak vynikající domluva ve mně opravdu zanechala hlubokej dojem, takže pokud byste potřebovali půjčit auto v jižním Utahu, můžu určitě doporučit mrknout na Latibule OffRoad. A jen dodám, že o Chrisovi tady na blogu bude ještě zmínka.

Kam se vydáme dál

Tak tohle byl vyčerpávající příspěvek. Myslel jsem, že to budu postupně zkracovat, ale zatím se mi to nedaří, každopádně Reflection Canyon stál za tu cestu i za ten text. Dál se podíváme k Horseshoe Bendu a národního parku Zion.

The post Reflection Canyon: stanování na nejlepším místě Ameriky appeared first on Marek Musil foto.

Death Valley: odjíždíme na road trip do Utahu a Arizony

Marek Musil — Wed, 17 Nov 2021 07:39:50 +0000

Aklimatizační dny máme za sebou, a to znamená, že nás teď čeká naše hlavní cesta po Arizoně a Utahu. Poslední den před odjezdem řešíme shánění stanu, spacáků a batohů. Pochopitelně nemůžeme všechno z důvodu vyprodaných skladových zásob koupit na jednom místě, a tak jak vocasové putujeme po čtyřech různých Walmartech v Sacramentu.

Máme naplánovaný okruh přibližně 4500 km s tím, že se vydáme víc do hloubky, jelikož turisticky profláklý místa už známe. Taky máme v plánu výzvu v podobě přespání u Reflection Canyon, kde se asi tři hodiny jede po úplně rozbité cestě a pět hodin jde pěšky. Pořád jsme zvažovali, jestli se do toho pustit, ale říkali jsme si, že když to neuděláme tentokrát, kdo ví, jestli se k tomu ještě někdy dostaneme.

Tohle je náš povoz pro letošní cestu. Je to hybrid s V8, ale umí to jezdit i čistě na elektriku. V momentě, kdy se s elektrickým pohonem suneme po parkovišti, říkám, že jedeme na prďavou energii. Je to inspirováno jednou epizodou South Parku, kde v San Franciscu byl každej, kdo měl hybrida, tak samolibej, že mu voněly i vlastní prdy.

Nejsložitější nám při plánování přišlo vymyslet, co vlastně chceme vidět cestou po Kalifornii. Shodli jsme se nakonec, že nejlepší by byl Sequoia National Park, nicméně pár dnů před odjezdem jsme zjistili, že park hoří a většina cest je zavřená. Záložním plánem byl přejezd rovnou do Las Vegas, ale vzhledem k nutnosti zajistit si ubytování z pátku na sobotu jsme z toho upustili. Takhle na poslední chvíli vycházelo ubytování například v hotelu Stratosphere na 8500 Kč, přičemž standardní cena v týdnu při rezervaci předem se pohybuje klidně kolem osmi stovek.

Volíme ekonomickou variantu přes Death Valley

A tak nakonec volba padla na Údolí smrti, kde víme, že se dá v pohodě vyspat v autě – i přesto, že to tedy není tak úplně legální. Primárně se ale chceme dostat do Utahu a Arizony, takže nám tahle varianta vyhovuje nejvíc. EDIT následující den: tak Melinda našla, že se v Údolí smrti dá přespat zadarmo v kempu. Dobrý vědět, když už jsme tam na divoko spali dohromady třikrát.

Po cestě poprvý v Americe řídí i Melinda, takže díky tomu mám prostor psát tyhle nesmysle a taky hodně čumím z okna a obdivuju skály, stromy i zasněžený vrcholky hor, kterým říkám snowcaps. To je spojení slov, o kterým je Melinda přesvědčená, že jsem si ho vymyslel a ve skutečnosti neexistuje. Až budeme mít internet, budu to muset ověřit.

Melinda. Krásně a s úsměvem se pere s těma kokotinama, co nonstop vymýšlím.

Večerní focení v Badwater Basin

Tyhle řádky píšu v Badwater Basin, 85,5 metru pod úrovní moře. Je sedm hodin večer a temnou krajinu osvětluje jen Měsíc. Fotím jezírko s oblohou a jen sem tam se rozhlídnu kolem, jestli z dřevěné terasy někde kolem mě nevylezl škorpión. Poslouchám to nekonečný ticho a mám pocit, jako bych to tu narušoval i samotným dýcháním.

Do toho zpracovávám fotky a rozplývám se nad nádherným západem, kterej jsme sice stíhali jen tak tak, ale podařilo se. A myslím, že nejlíp vám to zprostředkuju pomocí fotek, takže je nechme mluvit za mě.

Do Údolí smrti jsme dorazili úplně tak tak, kdy se zrovna obloha na západě začala rozsvěcovat do všech odstínů červené a oranžové.

Dokonce jsem tenhle večer udělal jedny z mých nejoblíbenějších fotek z USA.

Bylo zvláštní být tady v pět hodin odpoledne a pozorovat, jak končí den. Pocitově mám totiž tenhle moment pořád zafixován tak s devátou večer, takže hned po zhasnutí oblohy se mi začalo strašně chtít spát.

Ještě jedna fotka s Měsícem, který i v první čtvrti svítil tak vydatně, že při pohybu po dnu Badwater Basin nebylo potřeba nijak dál přisvěcovat. Nebo teda aspoň Melinda říkala, že vidí fakt dobře, i když teda každý dva tři kroky zakopávala.

Tohle jezírko dostalo jméno od průzkumníka, který nemohl donutit svou mulu, aby se z něj napila vody. Proto napsal do mapy Badwater, tedy špatná voda a jméno se uchytlo. Jezírko je domovem druhu Badwater Snail – místního šneka. K jezírku se nesmí přímo přistupovat, což je i důvod, proč jsem fotil takhle dál z mola a nemohl si šneka pohladit.

Spaní v autě v Death Valley

Jak už jsem říkal, spaní v autě v USA není tak úplně legální, ale na druhou stranu je to aspoň trochu dobrodružství. V Death Valley vás k tomu i nepřímo vyzývá průvodce, ve kterém říkají, že máte přes noc zůstat sledovat hvězdy.

V devět už jsem mlel z posledního, takže jsme to zapichli u Zabriskie Pointu. Usnul jsem hned a na chvilku se vzbudil o půlnoci, jen abych zkontroloval, že Měsíc ještě pořád nezašel. Podruhý jsem se vzbudil ve dvě, a to už byl Měsíc schovanej, takže jsem po chvilce odhodlávání vzal foťáky a popošel alespoň rychle něco pocvakat.

Do dvou mně bylo v autě hrozný horko. Pak jsem měl tuhle hodinovou epizodu s noční oblohou, totálně vymrzl a od té doby mi až do pěti, kdy jsme vstávali, byla zase naopak hrozná kosa.

Pokračujeme dál až do Utahu

První den na cestě se tedy dá označit za úspěch. Další den máme v plánu dostat se přes Las Vegas se zastávkou ve Valley of Fire až do Utahu. Níž v galerii najdete ještě pár fotek z prvního dne na cestě. Jinak docela sranda je i mých stories na Instagramu, tak mě tam nezapomeňte sledovat.

The post Death Valley: odjíždíme na road trip do Utahu a Arizony appeared first on Marek Musil foto.

Přes Las Vegas do Saint George a jak nás ojeli

Marek Musil — Wed, 17 Nov 2021 07:39:43 +0000

Po krásným dni a kokotské noci v Death Valley se nad ránem vyloženě těším, až se rozední a já budu moct zahlásit, že vyrážíme na cestu. Ač se v tom Lexusu spí dobře, je to prostě celou dobu takový spaní na půl oka. V tomhle příspěvku rovnou shrnu dva dny, který sice byly vydatný, ale v porovnání s tím, co nás čeká, celkem obyčejný.

Ráno jsme šli opět na Badwater Basin, kde je obvykle absolutní bezvětří. Východ nebyl nijak mimořádnej, takže jsme spíš tak v pohodičce posedávali a povídali si.

Ráno je sice chladnější, ale v Badwater Basin trávíme celou hodinu kolem východu slunce a následně jedeme do návštěvnickýho centra, protože Melinda sbírá mapy. Sice jsme tam moc brzy, ale naštěstí jsou otevřený záchody, takže na těch se dá nějakej ten čas počkat, žejo.

Napráskanej Valley of Fire State Park

Po cestě z Údolí Smrti zastavujeme v národním parku Valley of Fire. Tady se hodí zmínit jedna věc: v Americe jsou primárně dva druhy parků – národní a státní. Národní parky jsou ty hodně známý, jako je třeba Yellowstone a Yosemity. Do těchto parku si pořizujete America the Beautiful, což je roční vstupenka do všech národních parků za cenu $80. To se může zdát na jednu stranu dost peněz, ale využijete ho fakt ve všech parcích po celým území USA, platí vždy pro celý auto (klidně třeba osmimístný) a navíc jsou tam prostor pro dva podpisy, takže standardní praxí je podepsat jen jednu pozici a po příjezdu do ČR America the Beatiful prodat za necelou půlku.

Pak jsou tady státní parky, který jsou zpravidla menší a míň významný, nicméně často taky neskutečně krásný. Zde America the Beatiful neplatí, a tak si vstupný musíte pořídit vždy u vjezdu. To stojí zpravidla 10 až 15 dolarů, takže při návštěvě většího množství parků hravě překonáte těch 80 dolarů, co dáte za všechny národní parky dohromady. Taky se ve státních parcích nebojí diskriminovat lidi přijíždějící z jiných států, takže člověk z Utahu často zaplatí $10 a vy, jako blbec z Česka, klidně $20. To jen tak na okraj, jak fungují parky v Americe.

Valley of Fire State Park je nakonec mírným zklamáním. Pohledy jsou dost obyčejný, ale to je hlavně dáno tím, že jsme z těch nádherných míst po USA strašně rozežraní. Další věc je strašný množství lidí, protože je neděle a Valley of Fire je hodně blízko Las Vegas, takže v takhle hezkej den pochopitelně hromada lidí vyjíždí do parku na výlet.

Pro pohledy bez lidí je většinou potřeba uhnout z vyznačených cest a nebát se chodit po prudkých stěnách.

Přejezd do Saint George a ráno u Sand Hollow

Ještě před západem odjíždíme směrem k Saint George, což je město v Utahu, který se teď na dva dny stane naší základnou. V našem itineráři totiž není obvyklý, že bychom někde zůstávali víc jak jeden den, a proto to zdůrazňuju. Pokračujeme v našem trendu v chození spát hodně brzo, takže ráno vstávám už v pět, abych vyjel k Sand Hollow State Park. Jsem tady kolem šesté a trošku váhám u brány, kde je napsaný, že se otevírá až v sedm, což je pro mě samozřejmě z hlediska východu slunce úplně passé. Po krátké diskuzi s chlápíkama, co tam čekají s lodí, usuzuju, že by mě nikdo neměl zastřelit, když tam vlezu otevřeným východem bez placení.

Ráno je krásný a romantický. Sedím takhle na pláži a hlavou mi jede, že sice jsem tam, kde chci být, ale nejsem tam, kde bych měl být. Mysl je v ráji, ale tělo říká, že by si teď mnohem víc představovalo sezení na záchodě. Moji rovnováhu to ale nenarušuje, protože jak jsem říkal ve svých stories na Instagramu, nebylo by to zdaleka poprvý, co jsem se při krásným východu slunce připosral.

Fotka z našeho večerního příjezdu do Saint George. Sedím na místě spolujezdce a fňukám, že nejsme na nějaké vyhlídce. Pak říkám, že přece o nic nejde a hezký je to i tak a následně opět přecházím v brek, když se ohlídnu a zjistím, že na obzoru krásně do červeno-fialova září mráčky. Žadoním o zastavení i když vím, že není kde. To jsem já.

Ráno ve státním parku Sand Hollow si užívám sám. Melinda dává přednost pohodlí hotelu a já jsem měl možná taky.

Zase ji ale utekl probouzející se den s postupným osvětlování vrcholků hor, než slunce zalilo nádherný údolí a můj upocenej ksicht.

Podzim je prostě na východy a západy nejlepší. Sluníčko chodí po obloze pod dobrým úhlem, zároveň je ještě pořád hezky a hlavně člověk zvládne při stíhání obojího i normálně spát.

Ranní výstup na sopku, nejlepší oběd, večer ve Snow Canyonu

Vracím se na pokoj za hotel za Melindou, dáváme si snídani a vyrážíme k našemu výstupu na vyhaslou sopku Cinder Cone. Při výstupu respektujeme cedule o držení se na cestě a relativně oklikou přicházíme na její vrchol. Pohled do ní není nic zajímavýho, ale pohledy kolem už za to rozhodně stojí. Nejvíc se náš zrak upírá směrem ke Snow Canyonu, kam vyrážíme následně.

Ještě předtím se ale zastavujeme v Cafe Rio, což je mexická kuchyně na pomezí fast foodu a restaurace. Dávám quesadillu a úplně mě to odpálilo. Tortilla, maso i sýr jsou skvělý, ale mám k tomu nějakou jejich domácí omáčku a její chuť mě naprosto dostává. Okamžitě Cafe Rio přiděluji titul za nejlepší mexický jídlo a ještě zvažuji, jestli to nepovýšit na jedno z nejlepších jídel, co jsem v USA vůbec měl. Na druhou stranu: co si budeme povídat, v Americe ta konkurence oproti například Itálii tak horká není.

Tady jsme na sopce, ale moc dobře to nevypadalo… spíš taková normální jama, ve které roste tráva. Takže radši dávám fotku mýho souputníka.

Půjčujeme auto na Reflection Canyon

A teď vám konečně rozkryju příběh toho, jak nás ojel Budget v Saint George. Budget je po boku společností Alamo, National a Hertz velkou půjčovnou aut v USA. Já osobně jsem vždy půjčoval od Alama a neměl jsem nikdy žádnej problém. Navíc, jak jsem psal v prvním článku, letos jsme potkali úžasnýho borca Jirku, kterej nám vyšel obrovsky vstříc a půjčil auto, i když podle pravidel neměl.

Pro naši plánovanou cestu k Reflection Canyon jsme potřebovali vyměnit Lexus za něco víc přizpůsobenýho terénu. Nejbližším místem, kde se odsud nachází tradiční půjčovny aut, je letiště v Saint George, takže volba padla právě sem. Alamo na tomto letišti pobočku nemá, a tak se konečně nabízelo vyzkoušení i něčeho jinýho.

Prozkoumával jsem web Budgetu, kde jsem se dočetl, že absence kreditky není u nich problém a jen mám počítat s depozitem. S vědomím, že jsme zachráněni, udělal se svojí debetní kartou rezervaci, která prošla, a tak jsme mohli vyrazit na letiště vyzvednout auto.

Trochu tenhle dlouhej text rozbiju nesouvisejícíma fotkama. Opět Melinda – tentokrát sedící na kamenu ve státním parku Snow Canyon.

Jak je Budget napiču půjčovna aut

A tady začala párty. Starší paní nás pozdravila a zeptala, co si žádáme. Říkám máme tady rezervaci auta madam a podal jsem jí řidičák, mezinárodní řidičák a tu svoji posranou debetku. Paní poděkovala a šla někam dozadu kódovat ty věci do kompu.

Po pěti minutách se vrátila zpět, aby řekla, že konec plesa a že auto nám nepůjčí. Tak jsem se ptal proč jako a ona říkala pravidla. A tak jsem ji vysvětloval, že na webu se psalo něco jinýho a ona mi řekla, že nenene, protože oni fungují jen jako franšíza a mají svoje vlastní pravidla.

A tak říkám, že to je nemilé a ať mi rezervaci tedy stornuje a vrátí love. No a tahle milá paní se chovala, jak kdyby se jí to kurva netýkalo. Měla před sebou počítač, ale bála se ho evidentně dotknout. Místo toho se zeptala, jestli mám telefon, kde by ta rezervace šla vidět. Dal jsem ji telefon a ona chvilku zmateně klikala. Mezitím utíkal čas, až bylo 19:30, což byl moment, kdy nám rezervace začínala.

Já pořád nedokázal nějak pochopit, s jakou firmou teda jednám, protože paní webu Budgetu, kde jsem rezervaci udělal, říkala oni. Chvíli se ještě prcala s mým telefonem, a tak se ptám, jestli by někomu nemohla zavolat a rezervaci zrušit s operátorem. Říkala ok a pak mi dala číslo, na který mám zavolat.

Vyšli jsme z letiště, zavolal jsem na číslo a zjistil, že mi dala číslo čistě na automat. Poté jsem znovu mrkl na rezervaci a zjistil, že zrušení po začátku rezervace je možný jen za podmínek, kdy zpět nedostanu ani korunu.

Vrátil jsem se na letiště, ale jen jsem si ověřil, že tenhle člověk nám opravdu nepomůže. Náš sen o cestě na Reflection Canyon se pomalu rozplýval a já řešil, jak z těch kurev vytlačit 7500 Kč zpět.

Pohled do údolí Snow Canyon. To jsme ještě nevěděli, co nás v Budgetu čeká.

Dejte mi peníze zpět, nebo budu vole střílet

Nechci vás zatěžovat detaily, ale dopadlo to tak, že jsem volal na několik linek, kde mě vždycky řekli, že musím volat někam jinam. Vysvětloval jsem to dokola a nakonec jsem volal na Budget Worldwide, kde byla čekací doba na operátora vždy 20 a víc minut. Když jsem dal volbu, ať mi zavolají zpět na moje číslo, jakmile bude jakýkoli operátor dostupný, ozval se mi vždy do půl hodiny automat a ke spojení hovoru nedošlo. Jen dodám, že mám americkou simkartu.

Trvalo tři dny prcání v časech, kdy jsem výjimečně měl signál, než jsem se spojíl s konkrétním člověkem. Naposlouchanej té jejich debilní melodie v době čekání na spojení jsem měl pocit, jako bych osobně potkal Ježíše. Naposled jsem popsal můj teď už dobře vypilovanej příběh a tento chlapík mi odpověděl, že mi vrátí peníze v plné výši a že se omlouvají za pochybení na jejich pobočce.

Chápu, že tohle je hodně dlouhej text, ale potřeboval jsem to předat dál každýmu, kdo bude řešit půjčení auta. Pokud nejste kokoti, jako já, mějte prostě kreditku a měl by to být cajk. A jen jsem se zase ujistil, jak moc Amíci mají v paži v momentě, kdy existuje nějakej problém a vy ho potřebujete vyřešit. Najednou je pryč celý to jejich helou hav ár jů a vole ruce pryč já nic já muzikant.

A ještě jeden pohled těsně předtím, než se úplně setmělo.

Budeme tě ojíždět tak dlouho, až to vzdáš

Myslím, že celej systém s těma linkama je i tak nastavenej, aby vás prostě v procesu zlomil a vy jste o ty prachy zpět nakonec ani nechtěli zažádat. Všechno do mé teorie zapadá: neochota všech lidí v řetězci, nespojený hovory, nevolající operátor zpět, vypadávající zvuk, otravná melodie, otravná hláška, že co nejdřív se vám někdo bude věnovat, prostě všechno. Je to jako by vás prostě furt dokola jenom ojížděli.

Narazili ale na mě. Nezdolnýho kokota z České republiky, kterej by jim pro těch nezasloužených 7500 Kč jejich slavnou pobočku v Saint George kurva zapálil.

Natáhl jsem ten text slušně, a tak vám až v dalším příspěvku řeknu, jak jsme tuhle prekérní situaci, kdy je 20:00 a ráno máme v plánu vyrážet na Reflection Canyon, řešili. Jinak níž v galerii máte opět všechny fotky z těchto dvou dnů včetně těch, který v článku nenajdete.

The post Přes Las Vegas do Saint George a jak nás ojeli appeared first on Marek Musil foto.

San Francisco: Battery Spencer bez mlhy a americký kafé bez chcánek

Marek Musil — Thu, 11 Nov 2021 07:39:56 +0000

Po příletu do San Francisca a zapůjčení auta jsme si večer zašli pěšky do asijské restaurace a s vypětím posledních sil si jídlo snědli na krásným Airbnb. Celkově jsme se asi shodli, že tohle bylo nejhezčí ubytování, co jsme v USA měli.

Šli jsme spát už v půl deváté a moje tělo si bohužel o půlnoci myslelo, že už je vyspaný. Standardně na jet lag netrpím, ale tentokrát mi posun o devět hodin vzad fakt dával na prdel. Nějak jsem to doklepal do pěti hodin a pak začal kramařit po pokoji, takže jsem vzbudil i Melindu. Protože venku pršelo, rozhodli jsme se jen počkat na šestou hodinu a vyrazit do Fog City Cafe, který sídlí ve stejné budově jako naše ubytování.

Sbohem moje krásný břišáky. Rád jsem si váma ráno potěšil oko a hladil vás.

Dával jsem si cappuccino a prý jestli si dám malý nebo velký. Říkám dal bych si střední a borec že střední není. No tak dobře. Říkám dám si malý, to by mi mohlo stačit. A fakt. Malý americký cappuccino má asi tři deci a ve dvou prstech se zvednutým malíčkem nejde zvednout. A kupodivu bylo i dobrý, protože normálně kafé v USA chutná jak 4x vymytej lógr z Jihlavanky, do kterýho jste dvakrát flusli a trochu se do něj i vychcali. Jinak já teda samozřejmě nevím, jak chutnají chcánky.

Továrna na mraky ve Twin Peaks

Po snídani jsme se vydali na Twin Peaks, abychom mrkli na město z vrchu. Zdálo se, že i přes špatný počasí by místo nemuselo být v mlze, ale pravda to nebyla. Navíc na Twin Peaks byla zavřená cesta, takže trošku zklamaní jsme hledali záložní plán.

Záložním plánem se nakonec stala návštěva Golden Gate Park, kde nás zaujala cedule na vstup zdarma do botanické zahrady. Došli jsme k okýnku, přičemž paní nás poučila, že je 9:01 a vstup zdarma platí jen do 9:00, ale že nám vstupný tedy odpustí, bo jsme hezcí lidé. Dali jsme se do řeči a paní nejenom znala Českou republiku, ale byla i pár let zpět v Praze.

Melinda má moc ráda kytinky všech tvarů a barev. Říkala, že Marika bude strašně závidět, takže tímto tě zdravíme Mariko.

Botanickou zahradu v Golden Gate Parku určitě doporučujeme navštívit. Melinda tam byla v sedmým nebi a já obdivoval, jak se o tohle všechno někdo může starat uprostřed města s jedním z nejvyšších nájmů nemovitostí na světě.

I když jsem letos byl na operaci očí a vidím jak kurva Ostříž, nejvíc mě nadchla část pro slepce, kde se všechno točilo kolem opojných vůní. Pak jsme asi hodinu řešili, co budeme jíst, až nakonec volba padla na In-N-Out Burger. Přišlo mi to stejný, jako si do třiceti chránit panictví a pak o něj přijít s prostitutkou.

Za všechny ty roky jsem se nikdy neodvážil In-N-Out Burger. Považoval jsem to za lowcost a hrozně oldschool – nehodný mojí přítomnosti. Až tentokrát mě Melinda přesvědčila a musím říct, že mě In-N-Out-Burger překvapil. Hranolky byly z opravdových brambor, bulka nechutnala jak z plastu, moc dobrý maso a celkově prostě skoro na pět z pěti hvězdiček.

Pokořujeme Battery Spencer

Další zastávka byla Battery Spencer, což je jedna z nejlepších vyhlídek na Golden Gate Bridge. S tímto místem máme bohatou historii. V roce 2017 jsem se tady chystal požádat Melindu o ruku, nicméně místo krásnýho výhledu byla mlha hustá jak fena s viditelností deset metrů. Od té doby jsme na tomhle místě byli omskrát a vždy byl výsledek stejnej: mlha, jak když v autě odpálíš práškovej hasičák.

V toto chladný listopadový ráno se na nás ale konečně usmálo štěstí a mi dorazily na vyhlídku, odkud bylo možný dokonce i něco vidět. Je zajímavý, jak člověku postupně klesají nároky. Normálně bych byl třeba i nasranej, že počasí není jak ze sna, ale tentokrát jsem pomalu skákal radostí, že Golden Gate vůbec vidíme.

Tak si konečně můžeme odškrtnout Battery Spencer do splněných míst. Po čtyřech letech a osmi návštěvách jsme konečně odsud uviděli Golden Gate Bridge.

Pasák-dealer z Brumovic

Z Battery Spenceru jsme vyrazili směr Sacramento se zastávkou ve Vaccaville, kde jsou dost slušný outlety. V těch jsem nechal strašný jmění, protože naposledy jsem pořádně nakupoval věci na sebe právě před dvěma lety v Americe. Z nějakýho důvodu jsem zatoužil voháknout se ve stylu pasák–dealer do manšestrové bundy s kožíškem kolem krku a vydali se dodržet včerejší slib chlápíkovi z půjčovny, aby kvůli mně nepřišel o práci.

Večer jsme si napůl dali medvídka s trávou a kolem půl desáté už jsem sotva držel voči, takže jsem se rozhodl nalámat to přes koleno, dopit víno a jít spát. Teď nás čekají dva takový volnější dny, po kterých konečně vyrazíme na pořádnej road trip.

The post San Francisco: Battery Spencer bez mlhy a americký kafé bez chcánek appeared first on Marek Musil foto.