Gone international. Až zpětně jsem si uvědomil, že v sobotu jsem poprvý vyjel pracovně do zahraničí. Trvalo to sice 12 let, ale už i já jsem mezinárodně uznávaným fotografem… ačkoli cestovat takovou dálku mě málem dostalo do problémů – o tom ovšem až dále.
Fotil jsem totiž krojovaný ples v Kútech, a tak jsem poprvý v životě viděl třeba Slovenskou besedu. A zdá se mi mimochodem nejlepší, což ale může být dáno i tím, že jsem se jejím učením od mala nemořil.
Sice to bylo nový prostředí a na celým plese jsem znal jen pár lidí, ale vlastně se těším, že bych se v tomhle pjekném mjestečku mohl nachomýtnout i na focení hodů. Posledních deset let tady totiž makají, aby tady kroje a tradice zase fungovaly, a mně nezbývá, než fandit. Těch pár lidí, se kterýma jsem se bavil, bylo moc a moc fajn.
A zajímavá je i cesta domů, neb posledních pár dnů jsem neměl zrovna velkorysej přísun spánku. Staví mě na hranicích Policie: „Dobrý večer pane řidiči, silniční kontrola.“
„Dobrý večer, jasné,“ a hned po zastavení se tradičně odpoutávám, což vždy považuju za chybu, jelikož nechci vypadat, že počítám se zatčením.
„Prosím o otevření a ukázku kufru.“
Na kufr se mě lidi u mýho auta ptají často, a tak mě to nijak nerozhodí. Šmátrám ve tmě po přístrojovce, protože tohle tlačítko jsem nikdy v životě nepoužil, nicméně nakonec se trefuju a kufr se slavnostně otevře.
Dívám se na chlapíka a on se dívá na mě. Zvedám obočí a kývnu, jako že je to ready, kufr je tam vzadu bracho.
Pořád se na mě nechápavě dívá, takže se fakt zadumám, co se to jako kolem mě děje.
„Asi Vám ho mám ukázat osobně, že?“ napadá mě po chvilce tápání.
„Ano, osobně,“ odvětí mi s porozuměním v hlase a já si říkám, že tohle rozhodně musí skončit foukáním do alkohol testeru a lízáním papírku na drogy.
Otevírám kufr a tam vole výbuch jak svině, protože mi byla při balení zima a všechny věci jsem tam tak nějak navolno nabombil. Ještě jsem se na cestu přezouval a měnil si ponožky, takže na vrcholu megabordelu leží moje epesní ponožky s jablíčkama.
Kontrola trvá přesně 0,4 sekundy a jsem propuštěn s přáním šťastné cesty domů.
„Děkuji, Vám taky, dobrou,“ pravím a jen to ze mě vypadne, nemůžu uvěřit, jak strašně jsem blbej. Proč jsem nedýchal a nelízal netuším, ale děkuji za příjemné setkání 😃