Reportáž z nedělních hodů v Moutnicích.

Naposledy jsem na hodech v této dědině byl třináct let zpátky. Přijel jsem tam v kroji a úplně na hadry (nevím, kde jsme byli předtím) a protože jsem tam měl rozpracovanou nějakou dívku, odjížděl jsem domů až kolem šesté ráno. Mimochodem s neúspěchem. Doma jsem se jen otočil na patě a v zombie módu absolvoval první školní den.

Že jsem musel tenkrát být fakt strašně rozebranej jsem poznal až v momentě, kdy mě v neděli fakt upřímně překvapilo, že sólo je u kostela. To jsem si vůbec nepamatoval a osobně bych ho hledal spíš někde na té stráně směrem k Telnici.

Hned když jsem v kostele zahlídl povědomý prasečí obličej jednoho z členů Lácaranky, srdce mi samou radostí poskočilo. Sice jsem s kapelou strávili podstatnou část pátku, ale nevadí – hody s Lácarankou jsou dobrý hody.

V úvodní průvodové části nám trochu zapršelo, ale naštěstí se počasí umoudřilo a kromě uklouzanýho sóla a rozšlapanýho hnojiště kolem po dešti moc památky nezůstalo. A hlavně to nepokazilo náladu místním krojovaným, ani to nezabránilo příjezdu přespolních z okolí.

Na večeři jsem byl pozván k první stárce Klárce. Večeřet u první stárky bývá radost, protože se tam zpravidla sejde dobrej výběr přespolních – a to je zárukou kvalitní zábavy. No tentokrát nás bylo míň, ale i tak to bylo výživný. Když tedy pominu momenty, kdy mi ze zacyklenýho Patrika chtěla expolodovat palica. Tak jsem si říkal, jestli jsem radši neměl jít na večeřu s Mírou, kterej sežral čtyři řízky namazaný majonézou a odepsal si tak ze svýho života minimálně 14 dní.

Označujte se, sdílejte a budu rád za komentáře, jak se vám fotky líbí 🙂