Pondělí pokračuje v LA v podobným duchu, jako tomu bylo o den dřív – jen s tím rozdílem, že už zdaleka nemám takovou toleranci na krojovaný generátory nesmyslných keců. Vůbec jsem letos došel na to, že když se až příliš dlouho pohybuju v okolí nalitých mladých borců, postupně se zkracuje doba, než zazní „začínáš mě srát, radil bych ti držet hubu.“
A tak si postupně rozhádám dva stoly, přičemž moje taktika je jednoduchá: jedna opic slabá, víc opic silná, a tak u prvního stolu tvrdím, že jestli mě chtějí zmlátit, musí si to zároveň vyřídit i s druhým stolem. U druhýho stolu pochopitelně tvrdím, že za mnou stojí celej první stůl. V momentě, kdy si kluci mezi sebou řeknou, že kecám a vlastně by mě rádi zmlátili úplně všichni, tahám za brzdu poslední záchrany a řeknu, že na mojí straně je Jaroslav MMA Černý. No a když i Jára přizná, že by mě nejradši žduchl do jezírka, startuju usmiřovací misi, protože sice můžu El Ej říkat druhej domov jak chci, ale v konečným zúčtování budu nakonec vždycky imigrant.
Ačkoli riziko eskalace konfliktu v chlapským kolektivu visí ve vzduchu vždycky, je všechno tohle popichování samozřejmě míněno dobře. Vlastně si říkám, že až tady ten love & hate vztah přestane fungovat, bude ten správnej moment skončit s focením hodů. Zatím to ale vajbí, bavím se a baví se i ostatní, takže myslím to není potřeba rozbíjet.
V pondělí se ke standardnímu krojovanýmu obsazení přidávají i ženáči, a to znamená večerní hošije, po kterých následuje můj oblíbenej hodovej moment posledních let: zpívá se „U Lanžhota na dolině“ a mně zase „stojá ně chvoupy po ceuým těue“… i přesto, že tentokrát postrádám jednoho z Prajků. Prostě v LA jsou zpěváci jak sviň a kdo nezažil, nemůže to pochopit. Jsem zase otevřen adopci.
Každopádně už mám hotový i fotky z úterý, a tak si všechno rychle naházejte na svoje sociální sítě, ať můžeme hned zítra zase pokračovat.