Příjezd na hody do Lanžhota po dvou letech byl pocitově skoro jako návrat domů.
První hodinu a půl jsem si musel vystačit jen s klukama, ale byli na mě hodní. Například mi pochválili hezký kalhoty a zeptali se, jestli se dělají i v pánských velikostech.
Po příchodu holek se doslova rozjasnilo a kromě krojovaných hodů pro mě začaly i fotografický hody, protože to světlo bylo až do večera fakt perfektní.
Jakmile jsme společně dorazili na sólo, zahájil jsem „Misi langoš“. Prošel jsem celý areál a zkontroloval i kolotoče, jen abych zjistil, že na zatím bezchybných hodech se objeví první kaňka: langoš zde nemožno zakoupit. Zatlačil jsem slzu a na tuto skutečnost jsem si jako správný profesionál postěžoval jen sedmi až osmi lidem.
Borci z LA mají jednu superschopnost, která vynikla zvlášť při Hošijích. Individuálně většina z nich nezpívá nijak zvlášť dobře, ale jakmile jsou spolu, morfují a je to neskutečná pecka. Asi jsem žádnou chasu z jižní Moravy neslyšel zpívat líp.
Po Hošijích se chvilku dělalo tany a tany a pokračovalo se nástupama přespolních. Pořád jsem čekal, jestli jeden z umělců skončí v té hromadě hliny kolem máje, ale bohužel se tak nestalo. Chyběla totiž nějaká chasa úplně na hadry, jako bývá tradičně vysílána například z Čejkovic (pár zástupců odsud se zde mimochodem objevilo až na večerní zábavu).
Už odpo byla kosa jak cyp, takže večerní zábava se přesunula do sálu. Já byl na hodech v LA po večeři vůbec poprvé a bylo zajímavý sledovat, jak jsou všichni rozbombardovaní jak Sarajevo.