Hody v Bořeticích byly zase jedny z těch náročnějších. Ani ne tak pro mě – já jsem zvyklej chodit opocenej s vyprcanýma nohama od polobotek. Ani mi vlastně nevadilo, že jsem původně měl fotit jen do půl deváté, protože když už seš jako já ošlehán všemi hodovými větry, tak nějak tušíš, že tahle kalba bude hezká. Odjížděl jsem kolem půl jedné a samozřejmě se nepletl.
Vlastně i za mých mladých let to bývalo v Bořeticích super. Hlavní hodová sezóna se blíží zhruba k polovině, což znamená, že všechny rozjednaný kopretinky začínají být po tom sáhodlouhým a každotýdenním hodovým namlouvání svolný. Zdá se, že za těch cirka deset let se nic moc nezměnilo, ale furt to prý nebyl takovej masakr, jako třeba letos v Němčičkách. V lukrativní zeleni kolem kostela to prý vždycky žije a nikomu nevadí, že je po hodech potřeba znovu vysvětit kostel.
Každopádně ještě tu byla jedna zajímavá skupina krojovaných: ti, co přijeli chladnokrevně likvidovat svoje mozkový buňky. Tuhle skupinu si označme třeba krycím názvem „Čížci“. Třeba Čížci, když dostanou do rukou tu nechvalně proslulou gigaláhev ze Šakvic, klopí ji do sebe tak dlouho, dokud v ni nesrkne. Zase nechci rozhodně nic kritizovat – nevíte, co tito lidé zrovna prožívají, popřípadě jestli třeba neslaví vítězství na nějakým Mistrovství. Každopádně i na počest těchto Čížků vznikl Instagram dobru_noc_zhodu, kde je naprosto legendární fotka hodové sebranky vyčkávající příjezdu autobusu. Tahle fotka z nějakýho důvodu naprosto přesně vystihuje esenci hodu – stejně jako fotka Waltera Mittyho vystihovala esenci života. Ano, i tito (téměř) bezejmenní hrdinové vystoupili ze své komfortní zóny a zcela obětovali smysluplné pondělí.
Každopádně jsem moc rád za moji fotopremiéru v Bořeticích, bylo to fajne.