„Chuapče, a co ty furt hleďáš do teho prístroja?“, přistoupil ke mně postarší Lanžhočan.
„Foťám“, odpověděl jsem promptně a vzápětí sklopil zrak, když jsem si i bez cizí pomoci uvědomil, jak kokotsky to z mých úst znělo.
Nějak tak v posledních dvou letech vypadá moje nenápadná inkluze na Podluží. Jsem ale moc rád, jakým způsobem si mě tohle město oblíbilo: hodně lidí mě zná jménem, letos mi opakovaně (a úspěšně) nabízeli langoše a holky o mně v úterý zpívaly i písničku.
Asi mají v Lanžhotě rádi exotiku, jinak nechápu jejich oblibu v člověku, co přijede z Velkých Pavlovic a nahlas říká „Zdravím Lanžhočáky“, přičemž se nechává těmito dobrými lidmi opakovaně opravovat: „Říká se Lanžhočany, Marku“.
Fotky v albu jsou z neděle a mapují vše od průvodu, přes příjezd přespolních až po sólo krojovaných. Usilovně dělám na pondělí a úterý, protože v soukromých zprávách už začínám dostávat čočku – na moje poměry totiž doručení fotek trvá nějak dlouho.
A já rozhodně nechci ztratit statut oblíbenýho fotografa, ani šanci na sochu, kterou holky v jedné z těch oslavných slok vytáhly.