Marek Musil foto

Velký průvodce svatbou

Marek Musil — Thu, 10 Apr 2025 07:20:32 +0000

Věřte mi. Sepsat svatebního průvodce mám v plánu už hodně dlouho. Vlastně několik let. V nepublikovaných příspěvcích zde na webu mám dokonce příspěvek s názvem Jak vybrat svatebního fotografa, který vznikl v roce 2019 a nikdy nespatřil světlo světa –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ primárně z důvodu, že prostě nevím, jak podobný text napsat, aniž bych si na tom nesnažil přihřívat polívčičku a primárně tlačit agendu obecně všech těchto článků na celém širém internetu: vyberte si prosím vás mě.

A tak jsem se konečně odhodlal koncept změnit a připravit pro vás jednoduše svatebního průvodce bez snahy protlačit na vaši svatbu sebe. Pointou je čistě předat zkušenosti a se štěstím vám pomoci užít si ten velký den co nejvíce. Snad se vám můj průvodce svatbou bude líbit.

Co zde najdete

Pro lepší orientaci jsem článek rozdělil dle osnovy většiny svateb, přičemž zda pořadí odpovídá zrovna vaší svatbě není důležité. Článek se nemá točit primárně kolem zaznamenání svatby, a tak jsou tipy týkající se focení primárně směrovány do oranžových rámečků u fotek.

1. Obecně před svatbou

Začneme pěkně ze široka obdobím před svatbou. Chápu, že těch 150 připínáčků z Pinterestu se samo nezařídí, ale zkuste si na chvilku sednout a zamyslet se, jakou svatbu vlastně chcete. Bez zatížení tím vším balastem, co se musí a co by se aspoň mělo. Na každý aspekt života má někdo jiný názor. Zkuste ale chvilku poslouchat, co chcete vy sami. Tahle veselka je váš den a může úplně klidně být podle vašich pravidel.

Budete mít větší radost, když to bude váš plán a ne plán někoho jiného. Nenechte se rozhodit kecama ostatních, neb ať už vás totiž čeká svatba, stavba, nebo třeba první dítě, pořád budete narážet na stejný problém, k jehož označení jsem si z okolí vypůjčil pojem mazácký syndrom. Na této planetě jsou totiž lidé, kteří potřebují za každou cenu zdůraznit, že oni si už tím vším prošli. Potřebují ze sebe udělat (asi) lepší lidi, a tak vás budou stresovat debilními dotazy typu Máš už tohle? a Máš už tamto? Snad aby dokázali, že oni tohle už všechno ve svém životě zařídit zvládli.

K mazáctví máme sklony všichni. I já, jinak bych nepsal tento článek. Nicméně chystáte svatbu rok? Naprosto v pohodě. Chcete svatbu zařídit za měsíc? Není problém, to zvládnete.

Kdybych měl šanci předat vám jen jednu radu: neřešte každou drobnost. Všechno se naplánovat nedá a vždy se dá najít něco, co vám uteče. Naplánujte si, že váš svatební den bude prostě fajn a jak s oblibou říká jeden můj kamarád: Jak chceš, tak bude. Nikdo nemá do toho velkého dne takový vhled, jako vy, a nikdo si nebude pamatovat všechny drobné nedostatky. Zato nejspíše všichni si budou pamatovat celkovou atmosféru dne. Nenechte si ji zkazit.

Fototip

V rámci příprav můžete zvážit i předsvatební focení. Obzvláště pokud vás portréty stresují, pomůže vám předsvatební focení část strachu odbourat. Na druhou stranu nutnost to není – zkušený fotograf vás určitě při párovém focení zvládne navigovat i přímo ve váš svatební den.

Závěrem k bodu 1. snad jen…

Stejně jako se běžec před sprintem připravuje na svůj výkon, nechte si vy prostor připravit se na svůj svatební den. Všichni řeší, co je potřeba zařídit, ale málokdo si uvědomí, že tím nejdůležitějším prvkem jste vy sami. To o vás je tento den, tak na to zkuste myslet.
Nebojte se delegovat a pověřit úkolem vaše blízké či kamarády, kteří se vám velmi často nabídnou. Obzvláště v den svatby vám i drobná asistence z jejich strany výrazně pomůže.

2. Přípravy v den svatby

Jako snoubenci si v den svatby určitě nesnažte zaplánovat celé ráno. Všechno, co se dá zařídit předem, je nejlepší zařídit předem. A všechno, co může zařídit někdo jiný, ať zařídí někdo jiný. Ono se to nezdá, ale cesta ženicha pro kytky se může úplně zbytečně protáhnout a stres, který z toho následně vyplývá, za to nestojí. Nechte si ráno volné, ať se můžete správně naladit a případně operativně zařídit, kdyby se něco vyvrbilo. To nejlepší, co se vám může stát, bude, že se nestane vůbec nic.

Jestli něco mohu doporučit, uveďte třeba na svém svatebním webu, komu se lidé mají ozývat. Často totiž svatební hosty napadne i s tou nejmarginálnější prkotinou otravovat nevěstu a ta pak místo svých příprav řeší, kde má kdo zaparkovat. A pokud nemáte svatební web, přesměrujte telefon na někoho, kdo má o vaší svatbě přehled a disponuje alespoň přiměřenými organizačními schopnostmi.

Nejenom fotografa a kameramana jistě potěšíte, když se s ženichem nebudete chystat co nejdále od sebe. Díky tomu může mít fotky z příprav jak nevěsta, tak ženich – zpravidla tak, že se primárně fotí přípravy nevěsty a ve volné chvíli si fotograf odskočí za ženichem, kterému příprava zřídkakdy zabere více jak 15 minut.

Pro vizáž si nechte alespoň drobnou časovou rezervu. V den svatby někdy můžete mít pocit, který znáte ze snů: malinko chaoticky se snažíte posbírat všechny možné věci a konečně nachystat, přičemž čas utíká tak nějak rychleji.

Fototip

Co se týče focení příprav, zdaleka největším problémem není bordel na pokoji, ve kterém se chystáte, ale absence prostoru. S různým nepořádkem na scéně se dá pracovat, ale udělat dobré fotky z místnosti, kam se sotva vlezeme, bývá většinou neřešitelný úkol.

Závěrem k bodu 2. snad jen…

Při přípravách se obklopte lidmi, které máte rádi.
Pokud máte zájem o fotky oba dva, chystejte se ideálně do 5 minut jízdy od sebe. Nebo ještě lépe ve stejném objektu.
Poslední třetina příprav nevěsty je z pohledu focení ta důležitá.
Oblékání do šatů bývá obvykle závěrečným krok příprav.
Cítíte se na dopis svému partnerovi? I malý vzkaz ve stylu „Těším se na dnešní den i společný život“ vás může krásně naladit na váš velký den. Napište ho rukou a bude to mít úplně jiný vibe než zpráva přes WhatsApp.

3. Obřad

Základním kamenem svatebního dne je obřad. I přesto, že ani ten nejdelší ceremoniál vlastně nezabere z celého dne více než deset procent času, budou to navždy chvíle, které vám utkví nejvíce.

V první řádě se musíte domluvit, kdy se vlastně chcete vidět poprvé. Dříve se první setkání často plánovalo s účastí rodičů, v rámci kterého ženich poprosil rodiče o nevěstu, nicméně v poslední době převládají primárně dva scénáře:

First look v soukromí – jen vy dva a případně někdo, kdo vaše setkání zaznamená. Pokud to alespoň trošku jde, naplánujte spolu s fotografem toto setkání venku. I malá zahrada zpravidla nabídne lepší podmínky, než třeba tmavý pokoj na severní straně domu. First look v této podobě je o něco intimnější a pokud jste oba poněkud emotivnějšího ražení, může vám pomoct, že si slzy „rozložíte“ do tohoto setkání a pak následného setkání u obřadu.
First look v rámci obřadu – často velmi emotivní, někdy vás naopak přítomnost dalších lidí může z tohoto krásného momentu vytrhávat. Oproti setkání v soukromí má asi vyšší vážnost a nehrozí, že nebudete vědět, jak se k sobě chovat. V tyto momenty člověk jede na autopilota a navíc zde máte oddávajícího, který se o plynutí tohoto momentu postará.

Osobně nepropaguji ani jednu variantu. Obě mají své výhody a obě vyhovují různým lidem. Někdy to za vás rozhodne nabitý program, ale i tak se stojí za to pobavit mezi sebou, jak byste si tento důležitý moment představovali.

Fototip

Co se týče focení může přinést lepší výsledky first look v soukromí, protože si vás fotograf nasměruje přesně tak, jak je to nejvhodnější. Při obřadu jsou podmínky často dané, nicméně snad jediná opravdu problematická varianta je při obřadu přímý pohled do slunce. Chtě nechtě budete mhouřit oči.

pripravy-v-den-svatby

Ať už vás čeká obřad církevní, nebo civilní, vždy je hezké, když z úst oddávajícího zazní i něco o vás. Zároveň lze v podstatě vždy domluvit vlastní sliby a pokud chcete spustit slzavé údolí, tohle bývá zpravidla zaručená cesta. Civilní obřady trvají zpravidla do 15 minut, tak si užívejte každou chvíli.

Z vlastní zkušenosti dělají snad nejlepší obřady oddávající z husitské církve, což může být, přiznávám, zkresleno farářskou superstar Martinem Kopeckým. Opravdu jsem ale nezažil od členů této církve neosobní přístup k obřadu, což se bohužel o římskokatolických kněžích říct nedá. Na druhou stranu je to vždy o konkrétním člověku a výběr je na vás.

Fototip

Chcete mít krásné fotky z obřadu? Nebojte se projevit emoce. Ať už budete plakat, nebo se smát, vždy to bude lepší, než se tvářit, jakoby člověk šel na porážku. Chápu, že nervy pracují, když se na sebe sem tam mrknete a usmějete, bude to moc hezký.

pripravy-v-den-svatby

Po obřadu většinou následují gratulace, ke kterým by měl vyzvat oddávající. Párkrát jsem zažil, že se tak nestalo, což způsobí takové divné vakuum, takže si to s oddávajícím klidně upřesněte. Na gratulace můžete navázat průchod novomanželů špalírem a nezoufejte, pokud buď nechcete, aby se na vás cokoli házelo, nebo to z důvodu omezení místem obřadu není možné – náležitě si průchod užijte a fotky s videem budou stát za to.

Fototip

Průchod špalírem bývá zpravidla vaše první společná vycházka coby manželé. Opadl z vás stres, užijte si to, nikam nespěchejte, nechte si zatleskat. A když se vám něco nebude zdát, otočte se a dejte si ho ještě jednou. Uvidíte ty ovace. Nebojte se být expresivní – v tento moment to přehnat snad ani nejde.

pripravy-v-den-svatby

Sice pořád zdůrazňuji, ať jste expresivní, nicméně určitě se nesnažím tvrdit, že máte být něčím, čím běžně nejste. Jste tichý typ? Vůbec nevadí. Krásných způsobů, jak můžete svůj obřad prožít, je nekonečně. A dokonce funguje i taková speciální věc, že vaši hosté s vámi podvědomě sladí, takže když se budete smát, budou se smát, když budete brečet, budou brečet. Jsme společenský tvor, dnes je to o vás, a tak nemůžete téměř nikdy udělat nic, co by bylo úplně mimo mísu.

pripravy-v-den-svatby

Závěrem k bodu 3. snad jen…

Necítíte se na psaní proslovu pro oddávajícího? Požádejte třeba literárně zdatného kamaráda, aby vám pomohl.
Může vám pomoct i se slibem. Ale v tomto případě půjde určitě víc o autenticitu, než o vysoký sloh.
Nikam nespěchejte. Ať už jde o příchod, nasazování prstýnků, první polibek, na všechno máte čas.
Buďte to vy.

4. Oběd

V první řadě – mějte zasedací pořádek. Vyhnete se zbytečnému chaosu, ale zároveň z toho budou mít lepší dojem i hosté: přeci jen každý chceme mít na tomto světě své místo. Díky zasedacímu pořádku máte navíc možnost posadit k sobě hosty s podobnými zájmy či podobného ražení, známé, kamarády a podobně.

Proslovů (mimo například poděkování ze strany svatebních otců) se ujímají zpravidla svědci a zpravidla to dopadne dobře. Nicméně pokud máte například silně introvertního svědka, popřípadě je to člověk, který nezvládá stres z mluvení před větším množstvím lidí, nebojte se z této zajeté praxe vybočit. Klidně svěřte proslov výřečnému kamarádovi, který je na mluvení před lidmi zvyklý. Uděláte tím službu jak sobě, tak svědkovi, tak lidem na svatbě.

Fototip

V posledních letech roste popularita svatebních stodol a není divu: rustikální vzhled v kombinaci s decentní dekorací vypadá dobře a přírodní materiály, jako dřevo, asi nikdy nevyjdou z módy.

Čas po obědě je první moment, kdy se můžete reálně přivítat s hosty a trochu vydechnout. Pokud máte svatbu v rozmezí duben až srpen, dlouhý den vám poskytne dostatek prostoru, takže nemusíte hned z obědu chvátat třeba na focení.

Fototip

Máte společnou polévku? Pokud chcete mít z tohoto momentu co nejlepší fotky, uspořádejte stoly tak, aby přímo naproti vám byl prostor. Pokud to ale vaše svatební místo neumožňuje, nedělejte si s tím starosti – fotografové si s tím nějak poradí.

Rozkrojení dortu vždy doporučuji po obědě. Šance, že si ho dá maximum lidí, je v tento moment největší. Odsouvání dortu na pozdější hodiny většinou nedopadne dobře a zvlášť špatně pokud máte sladký bar. I lidé, kteří drží dietu, na svatbě většinou udělají výjimku, po obědě budou mít chuť na něco sladkého a kafíčko. Jestliže se chcete vyhnout smutnému pohledu na 3/4 nesnězeného dortu v sedm večer, kdy lidé už jedou v kořalce, rozkrojte dort v momentě, kdy vidíte, že mají víceméně všichni snězený oběd.

Fototip

Dort spolu nakrojte třeba na přenosném stolu, který je ideální umístit někam na příjemné světlo a zároveň tak, aby vás dobře viděli svatební hosté. Většinou novomanželé zakrojí jen jeden kousek a zbytek zařídí obsluha. A nezapomeňte spolu dort ochutnat.

Něco se nepovedlo? Zpozdilo se jídlo? Hlavně to neřešte vy, delegujte vše na někoho schopného a vy se věnujte lidem.

Ať se stane cokoli, časem se tomu zasmějete, takže si hlavně zbytečně nekazte váš velký den.

Závěrem k bodu 4. snad jen…

Určitě informujte předem osoby, u kterých si přejete, aby na vaší svatbě promluvily. I ten nejschopnější řečník se obvykle potřebuje připravit.
Pokud má hovořit více osob, informujte je o sobě vzájemně, ať si dotyční mohou zkoordinovat obsahy svých proslovů.
Nechci to určitě přivolávat, ale sem tam se vyskytnou na svatbách problémy s dodavateli jídla. Pokud se to stane náhodou i vám, nechte problémy řešit někoho jiného.
Po obědě a dortu si naplánujte alespoň chvíli na přivítání s hosty. Obzvláště pro nevěstu je čas po obědě první možnost, kdy může pozdravit své blízké.

5. Skupinové focení

Skupinové focení má obvykle dva hlavní body. Prvním je hromadná fotka všech účastníků svatby, kterou je nejlepší udělat po průchodu špalírem, kdy jsou všichni na jednom místě a organizačně se tak jedná o nejjednodušší variantu s výjimkou, kdy to prostor obřadu neumožňuje. To je ale vždy závislé na počtu účastníků vaší svatby a konkrétní situaci, nicméně obecně platí, že skupinu do 50 lidí stačí vhodně rozmístit na rovině, pro skupiny větší budete potřebovat dostatečně široké schody, malý svah, či fotografa, který má buď 3 metry, nebo vyleze na židli či schůdky, aby šlo vidět všechny hosty.

Další otázkou k diskuzi je, zda hned po obřadu pokračovat menšími skupinkami. Vždy záleží na konkrétním harmonogramu svatby, nicméně pokud je obřad například v sadu během pravého poledne, hosté ponesou poněkud nelibě další grilování při čekání v řadě na skupinky. Za mě je tedy většinou vhodnější s drobnými skupinkami počkat na později – například na dobu po nakrojení dortu. Odsun přinese lepší atmosféru i lepší světlo, než focení hostů v pravé poledne.

Fototip

Pokud nemáte speciální přání, u focení skupinek se toho tolik nevymýšlí. Jen najít hezké místo ideálně se stínem, aby lidem nesvítilo do obličeje a z fotek tak šla pohoda. Hodnota těchto fotek s časem roste, tak si nenechte namluvit, že je skupinkové focení překonané.

Často se ptáte, zda je nutné mít seznam skupinek. Za mě ne a vše se dá zorganizovat i na místě. Na druhou stranu díky seznamu je menší šance, že se na někoho zapomene, popřípadě že vám bude chybět nějaká kombinace hostů. Co se týče času, když se do focení zapojí třeba šikovný svědek či svědkyně, lze skupinové focení s 60 lidmi klidně zvládnout za 20 minut.

Fototip

Ideální je hned na začátku odfotit skupinky s rodiči, popřípadě se staršími lidmi, aby si mohli jít zase v klidu sednout. Následně se dá ještě zablbnout, ať máte ze skupinek i nějaké veselé fotky.

Závěrem k bodu 5. snad jen…

Zapojení někoho, kdo se vyzná v hostech a má přehled, výrazně zrychlí celý proces focení skupinek.
Při focení jedné skupinky už se mohou chystat další lidé.
Kombinace šikovného fotografa a pohotového asistenta udělá z tohoto často pro hosty otravného bodu hračku.
Ideální by bylo mít všechno, ale to někdy nejde, a tak z mého pohledu platí, že pozadí je méně důležité, než světlo.

6. Portrétní focení novomanželů

Na úvod tohoto bodu bych jen osvětlil: odhadem 99 % z nás je z focení nervózní, takže se nemusíte bát, je to úplně normální. Dále se téměř všichni domnívají, že nejsou fotogeničtí. A zároveň téměř všichni jsou. Je práce vašeho fotografa vás při focení navigovat, aby vám tyto starosti odpadly.

Portrétní focení novomanželů by nemělo narušovat svatbu. Přeci jen všichni ti lidé jsou na svatbě jen kvůli vám a absenci hlavních aktérů cítí. Nenechte si namluvit, že vaše dvouhodinová (nebo nedej bože delší) absence nikomu vadit nebude. Proto je dobré k portrétům přistoupit zodpovědně a využít vyhrazený čas co nejefektivněji.

Jestliže máte na svatbě k fotografovi i kameramana, zeptejte se, jak to mají s koordinací mezi sebou. Režisérem párových focení bývá zpravidla fotograf a ten by se měl postarat o to, aby nevznikaly zbytečné prostoje. Za sebe mohu doporučit Zdeňka Strmisku a Kryštofa Pršalu, nicméně domluvit se dá v podstatě s každým.

Fototip

Prostředí na fotkách nehraje tu největší roli. V hlavní roli jste vy, tak pamatujte, že cestovat někam daleko kvůli specifickému výhledu/kapličce/stromu většinou nedává moc smysl.

Osobně se mi nejvíc osvědčilo rozdělení portrétního focení na dva menší bloky. Ten první může proběhnout třeba po nakrojení dortu a krátké přestávce, přičemž ideální délka je do 30 minut. Cílem tohoto focení je vytvořit pro vás dostatek portrétů pro případ, že by na druhý blok nedošlo například z důvodu počasí, nebo z programových důvodů.

Fototip

Zatímco při odpoledním focením je to vyloženě o hledání hezkých zákoutí a stínů, při večerním focení se dá naplno využít krásné teplé světlo. K takovým fotkám často stačí na 10 minut vyběhnout na louku za místem oslavy, takže si vaší absence nikdo ani nevšimne.

Druhým blokem párového focení může být 10 až 15 minut v podvečer, kdy se využije lepší světlo. Na druhou stranu jsem si vědom, že jak vaše svatba postupuje směrem k večeru, je každá minuta cennější a cennější. A tak to samozřejmě není podmínkou – primární je vaše spokojenost.

U podzimních a zimních svateb zpravidla rozdělování nedává smysl, protože jsou dny krátké a vše se tedy zvládne v jednom focení na půl hodiny.

Fototip

Jak vlastně vypadá povedená fotka z párového focení? Na stěně doma možná chcete mít primárně fotky, které vystihnou vaši lásku a cit, ale věřte, že se stejnou radostí se budete dívat i na snímky uvolněnější. Na dobrém výsledku se stejně nejvíce bude podílet pohoda na place.

Závěrem k bodu 6. snad jen…

Většinou se nevyplatí cestovat daleko – 20 minut vzdálené místo znamená dohromady 40 minut na cestě, přičemž ještě nevznikla ani jedna fotka.
Fotky jsou primárně o vás. Dost pravděpodobně budou vaše nejoblíbenější fotky ty, které skvěle zachytí vaše emoce a ne ty, kde v pozadí uvidíte váš oblíbený kopec.
Hezký strom, sad, louka či pole se až na výjimky ve městech dají najít do 5 minut autem.
Za půl hodiny focení se dá v pohodě vytvořit 50 až 80 fotek. Když se k tomu ještě přičtou fotky z večerního focení, asi málokdo by potřeboval více.
Klíčem je efektivita, a tak si nenechte utíkat svatební veselí. I když se vám bude zdát, že je svatba dlouhá, uteče to strašně rychle.

7. Nejlepší svatební párty

Na tuto fázi se většina hostů a asi vy těšíte nejvíce. Většina povinností je za námi a teď je čas pořádně roztočit párty na svatebním parketu.

Choreografie prvního tance, nebo freestyle? To je na vás. Pokud ale tanci příliš neholdujete, může často lépe vypadat uvolněné šlapaní zelí, u kterého se spolu zasmějete, potulíte a dáte si pusu, než nervózní výraz při snaze neplést kroky a alespoň trošku tančit do rytmu.

Využijte toho, že dnes vás z parketu nikdo nevypíská. Můžete dělat téměř cokoli a vždy to bude mít úspěch, takže kreativitě i humoru se meze nekladou.

Fototip

Řešíte první tanec? Klidně si nachystejte choreografii, nicméně pokud vám tanec moc neříká, o nic nejde. Klidně si zatančete, jak je vám blízké, potulte se, dejte si pusu, zasmějte se. A bude to dobrý.

A ještě jedna poznámka k prvnímu tanci: ať už jsou vaše dovednosti jakékoli, nechte si první píseň celou pro sebe. Občas se stane, že se mezi vás po 30 sekundách budou snažit vmísit ambiciózní rodiče či hosté, a tak není na škodu ještě před začátkem tance zmínit, že například první písnička bude vaše, druhá rodičů a teprve poté následuje volná soutěž. Jak pořád opakuju: není kam chvátat.

Fototip

Rekvizity ve fotokoutku lidem často pomohou lépe se uvolnit. Nicméně volte spíše takové kousky, ve kterých lidé i tak půjdou poznat, ať nakonec v albu nemáte hromadu anonymních lidí v maskách.

A co hry? Dobrý sluha, ale zlý pán. Nebuďte zajatcem naplánovaných her – pokud se všichni baví a na tanečním parketu to vře, nedává smysl zábavu zastavovat a začínat hru, které se zúčastní jen pár hostů. Naopak dobrá hra může zábavu rozproudit – vždy jednoduše záleží na konkrétní situaci.

Mé velmi subjektivní hodnocení her je asi následující:

Rok s novomanželi – poměrně zábavná a úspěšná hra, která zatím není tolik okoukaná a dá se i různě modifikovat. Ideální udělat casting do soutěže tak, aby většina hostů měla nějaké své želízko v ohni. Tím dosáhnete maximálního zúčastnění všech přítomných, kteří se pak snaží soutěžícím co nejvíce pomáhat.
Svatební kvíz – klasické zvedání bot. Sice se týká jen novomanželů, ale je to šance, jak se hosté mohou dozvědět nějaké informace z vašeho soužití, takže většinou dávají pozor. Navíc existuje i verze, do které se zapojí ostatní účastníci svatby.
Svatební kočár – velmi na pomezí. Většina hostů již tuto hru v nějaké podobě zažila, takže zábava je to spíš jen pro vybrané účastníky a ostatní hru jen tak nějak tolerují. Když už se pro svatební kočár rozhodnete, nejlepší bude ho nijak extrémně neprotahovat.
Tombola – dříve oblíbená tombola bude už na dnešních svatbách většinu účastníků prudit. Snad jediné varianty, jak tombola může být zábavná, je skvělý moderátor, nebo zcela unikátní a neotřelé pojetí. Asi nemá smysl očekávat bouřlivý potlesk a smích, když coby sadu kol budete předávat balení Coca-Coly v plechovkách. Je to škoda, ale i lepší vtípky než tento se nakonec ohrají.
Dražba – opět určitě záleží na pojetí: dražba trenýrek s fotkou ženicha? Skvělé. Dražba něčeho zcela nesouvisejícího s novomanželi? Těžko říct…
Jakákoli vlastní hra – máte vlastní nápad? AZ kvíz ze života novomanželů? Divadelní hra? Neotřelé nové věci budou mít nejspíš úspěch.

Fototip

Nejlepší hry na svatbu? Někdy klidně žádné. Největší roli hraje obsazení vaší svatby a pokud tam máte hromadu partymakerů, bude možná škoda je posadit a nechat sledovat hru, kterou každý z nich již několikrát viděl.

O mém vztahu s prskavkami plném lásky i nenávisti už jsem kdysi psal v nadsázce na Instagramu. To ale nemění nic na faktu, že v rámci této aktivity mohou vznikat fotky s krásnou atmosférou.

Běžně se dělá průchod špalírem, nebo tanec novomanželů v kruhu, popřípadě s šikovným mančaftem se dá zvládnout obojí. V obou případech je nejlepší, když hosté drží prskavky nad hlavou a vy, coby hlavní aktéři, máte ruce volné.

Prskavky se prodávají v různých délkách, přičemž mně osobně se nejvíce osvědčilo 70 cm. Kratší hoří příliš rychle na to, aby je stihli všichni zapálit, 90 cm hoří naopak až zbytečně dlouho.

Atmosféru může vylepšit hudba. Nicméně pokud v místě, kde se prská, nemá DJ techniku, popřípadě nemáte živou hudbu, která by vám zahrála, pověřte někoho z hostů, ať třeba začne zpívat vánoční koledu. Zpěv klidně může být jakýkoli, ale bizarnosti notování Tichá noc při takovém teplém červnovém večeru se vydrží nesmát málokdo.

Šikovný fotograf si vše zorganizuje, nicméně alespoň okrajově:

Nechystejte na zapalování svíčky, ohniště a podobné zdroje. Nejrychleji prskavku zapálíte od jiné prskavky, takže většinou postačí pár zapalovačů (já osobně nosím asi 4 kusy do zálohy) a zbytek je na koordinaci lidí.
Prskavky jsou pro vaše šaty poměrně bezpečné, nicméně nesmí se s nimi různě mávat a točit.
Prskavka je velmi slabý zdroj světla, což se řeší tím, že se lidé musí co nejvíce přiblížit vám. O to důležitější je bezpečnost zmíněná v předchozím bodě.
Pověřte někoho, kdo po dohoření prskavky od lidí vybere, ať neskončí různě v trávě, na parapetech a podobně.

Fototip

Za mě je ideálním časem pro prskavky přibližně 20 až 30 minut po západu, kdy už obloha pohasíná, ale ještě není úplná tma. Pokud ale nestíháte, žádný problém. Fotografové i kameramani by si měli umět poradit.

Fototip

Kolik je potřeba prskavek/lidí? Alespoň 30, ideálně 50 až 60, nicméně větší obsazení už většinou fotkám moc nepřidá, protože kvůli slabému světlu prskavek kruh kolem vás stejně budu tlačit co nejblíže. A organizace prskavek ve 100 lidí v náladě už většinou bývá dost komplikovaná.

Závěrem k bodu 7. snad jen…

Nechcete házet kyticí nebo sundávat podvazek? Nemusíte. Nenechte si tvrdit, že bez toho se žádná svatba neobejde.
Máte naplánované hry? Dejte je dle situace. Tato část svatby se odhadnout předem moc nedá a pokud zábava jede na 100 %, nemá cenu ji přerušovat.
Našlapaný a překombinovaný program není to, co dělá dobrou svatbu.
Nechte hosty i vydechnout. I ta nejlepší mašina občas musí zastavit na servis.

8. Pár slov závěrem

Jestli jste dočetli až sem, moc vám děkuji. Připravit článek tohoto rozsahu dalo poměrně dost práce a já věřím, že jsem vám alespoň s něčím pomohl. A pokud třeba máte ve svém okolí někoho, koho svatba čeká, budu rád, když mu článek pošlete.

Na druhou stranu: jak jsem již v úvodu přiznal, mazácký syndrom se nevyhýbá ani mně. A o to víc je posílen faktem, že jsem absolvoval takové množství svateb. Takže pokud něco cítíte úplně jinak než zde popisuji, nemějte strach, zkuste to udělat po svém. Moje názory jsou přes všechny zkušenosti pořád subjektivní a nic na světě není černobílé. Hlavně si svůj den užijte a držím vám palce.

Fototip

Dle mého už by se večer moc zatěžovat focením neměl, ať nemáte celý den pocit, že je furt něco potřeba. Nicméně pokud máte zájem, dají se během jedné minuty focení vytvořit třeba takové fotky, takže se z párty vypaříte jen na 5 minut a nikdo si ani nevšimne.

Celý článek jsem protkal mými snímky, nicméně připravil jsem si mnohem obsáhlejší výběr, který se do textu nakonec nevlezl, a tak ho ještě přidávám v galerii níže. Třeba vás tyto fotky správně naladí na vaši svatbu.

Přeji vám hodně štěstí.

The post Velký průvodce svatbou appeared first on Marek Musil foto.

10 nejlepších fotek svatební sezóny 2021

Marek Musil — Fri, 18 Feb 2022 18:06:41 +0000

Už pár let už jsem si říkal, že vždy po skončení sezóny by bylo fajn vybrat ty nejlepší svatební fotky a sepsat k tomu na web pár písmenek. Tahle myšlenka měla ale několik úskalí.

Není jednoduchý se zorientovat v těch tisících a tisících odevzdaných fotek a vybrat ty výjimečný.
Mám to zkreslený, protože u každýho momentu zachycenýho na fotkách jsem byl a prožíval to z první ruky.
A samozřejmě tomu nepomáhá, že jsem línej a mít myšlenku je vždycky jednodušší, než se do něčeho pustit.

Ale tentokrát je tady změna přátelé. Je ~~přesně 31. prosince 2021~~ přesně 18. února 2022 a vychází článek Deset nejlepších svatebních fotek roku 2021. A jen tak mimochodem jsem se tentokrát poměrně netypicky pohyboval téměř výhradně po jižní Moravě a přilehlém okolí – mimo opakované návštěvy Velkých Pavlovic a Němčiček jsem hned několikrát zavítal do okolí Uherského Hradiště či Černé Hory.

Trochu jsem bojoval s nastaveným cílem vybrat fotek jen deset, a tak jsem to ošidil přidáním kategorie „stojí za zmínku“. Muhe. K svatbám se při zveřejňování ochutnávky snažím napsat hezký a někdy i vtipný příběh, a tak jsem ho pro dokreslení zařadil vždy pod fotku.

Večerní malování světlem na svatbě Michaely a Michala

V červnu 2020 jsem na svatbě poprvé použil mojí podomácku vyrobenou tyč pro malování světlem. Od té doby se tahle vymoženost v podstatě stala součástí mých svatebních balíčků, protože je to jedna z věcí, se kterou mě většina nevěst na svatební schůzce oslovuje. V roce 2021 jsem tak večerní malování světlem průměrně praktikoval na 9 z 10 svateb a jednou z mých nejoblíbenějších fotek tohoto typu je večerní snímek Míši a Michala z Golf & Ski Resort Kořenec.

V průběhu roku jsem tenhle typ focení vylepšoval – přidal jsem prskavku a taky si vyrobil tuhle bílou variantu.

Výhodou je, že celá tahle záležitost je otázkou na pár minut, takže večerním malování už nijak nenarušuju zábavu. A něco na tomhle stylu asi bude, protože nejedna nevěsta za ty dva roky uronila slzu, když jsem jim hned po focení ukázal výsledek na displeji.

Příběh ze svatby

V pátek jsem fotil svatbu Míši a Míšovi v Golf resort Kořenec. Touto dobou to bývá už nejistý, ale na první den říjnu nakonec připadlo fakt luxusní počasí. Navíc už teď zapadá slunko docela rozumně, takže jsme mohli párový fotky střihnout pěkně v nejlepším světle 😊

Po 14 dnech jsem se opět potkal s Martinem Kopeckým, takže obřad byl samozřejmě dojemnej, vtipnej a prostě úžasnej. Ty jeho obřady na míru jsou prostě neskutečný a když k tomu přidám, že jich zvládne za den i osm… to já bych domotal jména i detaily k novomanželům u druhýho.

Na párový focení jsme jeli golfovým vozíkem. My s Michalem jsme seděli pozadu, což pocitově přidá na rychlosti, bo nevidíte, kam jedete. Řídila paní z resortu a byla to panečku jízda. Jsem si říkal, že s ohledem na to, jakým autem jezdím, by bylo vtipný zemřít zrovna v golfovým vozíku.

Večerní párty zaobstaral DJ Schafff. Letos mám na super DJ fakt štěstí a tahle svatba nebyla výjimkou 😊

Díky moc Míšo a Míšo ❤ Jsem rád, že jsem s váma mohl váš den prožít 😊

Jo a pro zajímavost: Míša má sestru Petru, která si vzala Petra. Jediný štěstí, že nemají ještě další sourozence, protože si neumím představit ten nátlak okolí na zachování této tradice v braní si lidí, co se jmenují stejně.

Párová fotka Anety a Zdeňka u Hustopečí

Jak psala jedna z mých sledujících na Facebooku: „Teeeeda… dlouho jsem neviděla na svatebních fotkách to, co vyzařuje z letušky Anety a pilota Zdeňka.“ A já musím uznat, že má pravdu. Původně jsem chtěl vybrat snímek pořízený při jejich východu z kostela, ale nakonec jsem dal přednost téhle fotce pořízené u vinohradů nad Velkými Němčicemi. Plná citu ze strany Zdeňka a radosti ze strany Anety, což za mě nejlíp vynikne právě na černobílých snímcích.

Na párovým focení Anety a Zdeňka vzniklo hned několik fotek, ze kterých jde prostě cítit láska a spokojenost.

Příběh ze svatby

Ochutnávka ze svatby letušky Anety a pilota Zdeňka, kterou jsem fotil v sobotu ve Velkých Němčičích.

Opět krásnej pár, takže celej den to byla radost. A myslím, že na fotkách to jde poznat 😊

Kdo mě sleduje, viděl ve stories, že mě strašně dostala cimbálová muzika Grajcar, která jela fakt strašný pecky… a teď jsem jakože jejich fanboy.

Díky moc za důvěru a přeji, ať vám to spolu dál dobře lítá 😊

Gratulace od dědy na svatbě Kristýny a Vítka

Gratulace starších lidí na svatbách mají takovou zvláštní osudovost. Nesnaží se být vtipní a i díky věku jim jejich slova prostě věříte. A tak od dědy nikdy neuslyšíte už podvacáté ten den „tak seš mezi náma, drž se“, protože starší lidé většinou mluví o svatbě moc hezky a mají z vašeho velkýho dne opravdovou radost. Tak opravdovou, jaká tady vyzařuje z dědečka na svatbě Kristýny a Vítka.

Je fajn, když se vás nějaká fotka dotkne, i když osobu na snímku neznáte. Takhle za mě totiž vypadá upřímná radost.

Příběh ze svatby

Mám pro vás ochutnávku ze svatby Kristýny a Vítka, kteří se včera brali ve Velkých Bílovicích.

Kvůli reakcím, jako mi došla od Kristýny, mám focení svateb opravdu rád:

Ahoj Mary, jakože cože 😱😂 to je pecka! Si borec, prostě kraaasa 🤗 si šikovný. Děkujeme mooc. Jako my hledíme, fakt fotky prostě jsou úžasný.. ☺️ já nemám slov už. Díky, díky, díky 👍😉

Kdybych musel z této svatby zmínit ale jen jednu věc: zlatým hřebem večera byla inscenace na motivy jejich setkání.

Nemám nad tím provedenej fact check, takže čerpám jen z toho, co jsem viděl ve scénce:

K našemu štěstí se novomanželé potkali v hospodě, kde byli i kamarádi. Kristýna a Vítek se dali dohromady téměř před deseti lety, což umožňovalo do této dramatizace zahrnout všechny trapnosti, který jdou ruku v ruce s takhle nízkým věkem.

Následně byla scénka proložená skvělým vystoupením kapely Nalej – hrající mimochodem píseň skupiny Harlej. Poté následovalo druhé dějství, které mapovalo chycení Vítkovy penalty Kristýnou (čili její otěhotnění).

Myslím, že každý seznamování by se mělo dít výhradně za přítomnosti veřejnosti, aby tyhle příběhy mohly vznikat 👍

Párová fotka Míši a Patrika ve vinohradech na Vrbici

Často rozděluju párový focení na delší odpolední a kratší večerní. Při tom večerním někdy rozbalím blesky a nachystám si scénu s vymazleným světlem. Nejinak tomu bylo na svatbě Míši a Patrika. Přesto jsme se shodli, že jejich nejlepší párová fotka vznikla odpoledne jen za použití difúzní desky ve vinohradě na Vrbici. Takový pohledy se prostě nedají nasimulovat tím, že novomanželé budu instruovat ve stylu: „Podívejte se hezky na sebe.“ Tohle musí být opravdový.

Prostě fotka bez nějakých fancy vychytávek jen s využitím přirozenýho světla, kde prim hrají pohledy jeden pro druhýho. A samozřejmě i fakt, že jsou oba fakt krásní lidi.

Příběh ze svatby

Páteční svatba Míši a Patrika byla tak dobrá, jak to vlastně jen jde. Nejenom že jsou fakt krásnej pár, ještě z nich na fotkách srší přirozenost, skoro na všech se smějí a jde opravdová cítit pohoda.

Těch super věcí na svatbě ale bylo víc:
🔹 Předně jsem tam měl fakt hodně kamarádů, protože svatba v Brumovicích, víšco. A já tady tak trochu bydlím.
🔹 Byla tam Lácaranka. K tomu není v podstatě potřeba nic dodávat.
🔹 Servírovala se svíčková a hned několik lidí mě na svatbě hecovalo, kolik si jako dám knedlí. Každej měl na talíři čtyři, ale mezi řečí jsem zaslechl, že mají do rezervy pro každýho knedlí šest. Melinda mi říkala, že nemám dělat ostudu na domací půdě a já navíc nechci vidět svět hořet, takže jsem se držel tohoto čísla a dál to nepushoval. Mimochodem jsem díky tomu nebyl po obědě zralej na pinkání.
🔹 Svatba byla v úplně luxusním stanu s dřevěnou podlahou a lustrama jak na zámku. Všude byly světýlka, což na fotkách vypadá fakt dobře.
🔹 Mělo to veselou atmosféru. Možná i proto, že celej den mělo chcát a nechcalo.
🔹 Po dlouhé době jsem byl na svatbě, kde hrála živá kapela o více členech – konkrétně Modul. Večer se tančilo tak moc, že se celej stan otřásal a ze stolů padalo sklo. Kdo mě sleduje na Instagramu, určitě viděl stories, kde nám všem předpovídám konec v troskách tohoto parádního stanu.

Fakt se mi nechtělo domů, takže jsem večer hodil auto domů, abych mohl pit a pokračovat ve focení párty. Bo jsem línej, vydal jsem se zkratkou od našeho pěkně po poli na místo činu. Došel jsem s úplně zapráskanýma botama a mokrej od rosy až po pás. To byla chyba kamaráde, ale zase jsem si říkal, že i kdyby se stalo cokoli, v o moc horším stavu se domů už nevrátím.

Díky moc novomanželům a doufám, že se fotky budou líbit 😊

Skupinový focení na svatbě Soni a Michala

Focení skupinek je u fotografů míň oblíbená kategorie a dokonce jsem slyšel, že někteří tuhle část svatby považují za překonanou, protože prý nakonec budou všichni stejně zachycení i během reportáže přes den. Na mých schůzkách ale novomanželům naopak skupinový focení doporučuju.

Na svatbě jsou většinou lidi, které máte vcelku rádi, a je pak škoda, když s nimi nemáte z tohoto velkýho dne jedinou fotku ve stylu „na památku“. Snažím se skupinovky vždy dělat co nejrychleji, aby se doba postávání celýho svatebního ancáblu zkrátila na nutný minimum. Jenže tentokrát se objevili tihle malí sabotéři a odmítli opustit scénu. A tak mají Soňa a Michal část skupinových fotek včetně těchto tří malých raubířů.

Co naplat, děti a jejich bezprostřednost je pro fotografy na svatbě vděčný téma.

Příběh ze svatby

V pátek jsem fotil krásnou svatbu @sonaa.st a @michaltyrner86, která se odehrála v Modré kousek od Uherského Hradiště.

Obřad byl v Bazilice Nanebevzetí Panny Marie a svatého Cyrila a Metoděje na Velehradě, čímž se mi nečekaně splnil asi teprve měsíc starej sen o focení v úžasným interiéru tohoto chrámu 😊

Mimochodem svatbu jsem domlouval přes koordinátorku @marsy.cihlarova. Sranda byla, že až na místě jsme zjistili, že jsme se vlastně známe. Hrál jsem ji totiž na narozeninách tatínka tři roky zpátky, takže ona mě měla zaškatulkovanýho jako harmonikáře, a já ji zase s příjmením za svobodna.

Opět bylo složitý vybrat sem těch deset fotek, protože i díky @vjmartincihlar byla zábava fakt dobře rozjetá 🙂

Díky moc za důvěru Soni a Míšo ❤

Roznožka Tomáše s Veronikou v náručí

Tomáš chtěl při přenášení prahu s Veronikou nakročit hodně vysoko. A to se mu i povedlo, neb nakročil tak vysoko, že se mu špička boty chytla do šatů Veroniky. Nutno ale podotknout, že sesunutí na zem bylo velice elegantní. Přesun do nižší letové hladiny totiž proběhl formou roznožky, čímž se zajistilo hladké dosednutí jak na obláček. Tento incident pochopitelně nebyl opomenut ve skvělým proslovu svědka a stal se součástí různých vtípků až do večera. Z jejich svatby je fakt enormní množství veselých fotek – jen se podívejte na ochutnávku na Facebooku.

Vtipnosti na tomhle pádu přidal i způsob, jakým byl proveden. Naživo roznožka proběhla v režimu slowmotion, kdy se Tomáš k zemi sesouval postupně a velmi pomalu. Elegance sama.

Příběh ze svatby

Tentokrát mám pro vás ochutnávku ze sobotní svatby @veronikamaxianova_ a @t_max.1, která se odehrála v Černé Hoře. Jako u Blanska, ne u Srbska.

Bylo to hodně veselý, ale to souvisí hlavně se showmanstvím novomanželů. Tomáš dokázal i obyčejný věci proměnit v neobyčejný, a tak třeba při přenášení nevěsty přes práh chtěl nakročit symbolicky hodně vysoko. Při tomto kousku nezapomněl přišlápnout šaty a ve dveřích předvést ukázkovou roznožku i s Verčou v náručí.

Ona vůbec byla moc a moc veselá celá rodina v čele s tatínkem od Toma. Ten je skoro na všech fotkách totálně vyřehtanej, takže ho poznáte jednoduše. Navíc už tak dobrou zábavu ještě podpořil fajnovej @jirkaflaisig_moderador_dj, se kterým, jak jsme pak zjistili, se vlastně taky známe z minulosti.

Díky moc Veru a Tome za důvěru. Doufám, že se fotky budou líbit 😊

Průchod Aničky a Dana špalírem v kostele

Z mého pohledu tahle fotka přesně ilustruje, o kolik víc je svatební focení o zachycení emocí než o čemkoli jiném. Celá síla tohoto snímku spočívá v radostným pohledu Aničky na Dana při průchodu špalírem. Zajímavý taky je, že ačkoli jsem fotil celý jejich průchod špalírem, tahle fotka prostě v celé sérii fakt vyčnívá.

A jestli jste doteď nečetli přiložený příběhy, tak tenhle určitě nevynechávejte. Je to mega sranda!

Tuhle fotku jsem si oblíbil už na displeji foťáku. A mezi nejlepší fotky ze svatby ji řadí i Anička a Dan.

Příběh ze svatby

Anička s Dandym jsou dobří kamarádi. Hrajeme spolu Karak, což je takovej safe place, protože v rámci hry je dovolený komukoli jakýmkoli způsobem nadávat a nikdy se to nebere osobně.

Trochu mi zatrnulo v momentě, kdy jsem si uvědomil, že na svatbě budou rodiče Aničky. S těmi jsem se totiž seznámil za velmi zvláštních okolností letos na hodech v Brumovicích.

Bylo před osmou hodinou večer a měl jsem zrovna natlakováno v žíle kolem třech promile. Strašlivě dobře jsem se bavil a byl totálně urvanej z řetězu. A tak se rodiče Aničky stali svědky, jak jsem s jablečným pendrekem prostrčeným přes punt hulákal na Aničku, aby ten pendrek ukousla.

On to byl vůbec památný den. Na večeřu se šlo k nám, protože mám ve studiu bubny, kytaru a baskytaru. Fakt jsme měli strašnou chuť dělat co největší bordel. Dál si vybavuju takový záblesky, jak se snažím naladit kytaru, přičemž jsem ale vůbec nemohl dát dohromady, jak se vlastně kytara ladí, bo sem byl fakt vystřelenej z bot.

A tak jsem se s touto skvrnkou na mojí pověsti s obavama pozdravil maminku Pavlu. Ta mi hned nabídla tykání, což jsem přijal, a ona se usmála, že už jsme si potykali podruhý. Pokýval jsem hlavou, že jako samozřejmě jooo už si to vybavuju, nicméně opička v mojí hlavě jen rozhodila rukama, neb jsem si nic nevybavil.

Ukončení téhle svatební sezóny bylo ale famózní. Vše se odehrálo v Brumovicích v krásným prostředí @tabacov_moravia. Aničce s Danem jsem vnutil kapelu v jednou člověku jménem Vašek alias Víťův brácha, kterýho doplňoval naprosto skvělej saxofon @hali_sax.

Sekty sekala šavlí, kotchanem, špachtlou i jinýma věcma letošní výherkyně mezinárodního mistrovství v sekání sektů @melindamusilova, která je shodou okolností mojí ženou. V rámci toho dostal plnou bukkake dávku na hlavu a do klína figurant číslo dva jménem Franta, protože sekt byl napěněnej od neustálýho sjíždění z šišaté palice @cichrap. S tím jsme svatbu uzavřeli, protože tu hodinu, o kterou se tahle noc posunem času prodlužovala, jsme poctivě celou prospali ve vířivce.

Gratulace kamarádek na svatbě Aničky a Dana

A hned druhá fotka v žebříčku ze svatby Aničky a Dandyho. Oproti některým jiným fotografům focení gratulací nikdy nekončím po nejbližší rodině, protože za a) vlastně nevím, kdo je nejbližší ta rodina. No a za b) třeba právě s kamarádkama může vzniknout taková krásná fotka plná radosti, kterou by prostě byla škoda propásnout.

Blahopřání téměř vždy fotím z pohledu novomanželů do tváří gratulujících. A v tenhle moment jsem za to byl fakt rád.

Průchod špalírem Aničky a Vojty

Další průchod špalírem – tentokrát ze svatby Aničky a Vojty. Tohle mám rád. Fotograf při průchodu špalírem musí prostě využít, co je k dispozici, protože není žádoucí do dění nijak zasahovat. Fotka by pochopitelně byla relativně obyčejná, ale ta dětská radost Vojty ji posouvá na úplně jinou příčku.

Na téhle fotce hraje prim showmanství Vojty a jeho dětská radost z lítajících kytiček.

Příběh ze svatby

Netypicky přináším ochutnávku ze svatby @annaholaskova a @vojta_bystricky až po týdnu. Hned v neděli jsem totiž jel na pár dnů do Itálie, takže jsem to dřív bohužel nestíhal.

Kdo mě sleduje na Insta, ví, že máme s Vojtou takovou zvláštní homosexuální vztahovou dynamiku. Z nějakýho nevysvětlitelnýho důvodu si pořád vyznáváme lásku a vzájemně se chválíme, jak je ten druhej dobrej, šikovnej, vtipnej a jak mu to šuší.

Lidi se mě ptají, jak dlouho se známe, když jsme takoví nejvíc nejlepší kamarádi, a já vždycky říkám, že asi tak od května 2021. Potkali jsme se párkrát i v minulosti a vždycky dobře pokecali, ale vše začalo být vážný až na naší svatební schůzce.

Domluva probíhala u nás doma. Prošli jsme spolu plán dne, vyjasnili si různý detaily a pak byla na řadě domluva dortu s Melindou. Vojtovi jsem tedy nabídl pivo, přičemž on odmítl s tím, že řídí.

Anička odpověděla, že jestli má Vojta žížu, může řídit ona. Vojta mi tedy pivo potvrdil s reakční dobou pilota formule 1 – a doslova celý tohle přemlouvání trvalo od prvotní otázky po finální odpověď asi 5 sekund.

Nakonec jsem v rámci svatební schůzky vychlastali několik Pilsnerů, měli jsme večeři a ochutnávku rumů. Anička s Vojtou od nás odcházeli po šesti hodinách, čímž si za délku svatební schůzky odnáší naprostý v mojí historii suverénní prvenství.

Svatba ale byla fakt peckovní. V krásným prostředí vinařskýho dvora u @jstavek v Němčičkách se potkala super parta a celej den měl skvělou atmosféru – to ale i díky Vaškovi alias Víťův brácha. Taky tady byli Kristýna a Mira, kteří se brali 14 dní předtím (prý se stále nerozvedli), a tak jsem jim mohl vynahradit, že jsem na jejich svatbě přehnaně fotil Vojtu. Mira byl jak urvanej z řetězu, takže bude mít po nevěstě asi nejvíc fotek.

Aničko a Vojto, díky moc za důvěru a ať vám to šlape 😊

Perfektně synchronizovaný vypuštění hrdliček Anetou a Radkem

Těžko jsem si mohl představit lepší první svatbu sezóny 2021, než byla právě ta Anety a Radka. Tato dubnová svatba sice ještě proběhla v omezeným režimu, ale o to byla veselejší. Anetě s Radkem to neskutečně slušelo, a tak jsou fotky ze svatby fakt krásný. Pořád jsem přemýšlel, kterou fotku z jejich svatby vybrat, ale nakonec volba padla na vypouštění hrdliček, který se jim povedlo krásně synchronizovat a ještě u toho zvládli vypadat dobře.

Perfektní synchronizace novomanželů při pouštění hrdliček. Ono totiž není vůbec standardem, že hrdličky nabydou svobodu současně.

Příběh ze svatby

KONEČNĚ SVATBA. Ale jak já si to užil! Aneta a Radek se zařadili mezi nejsympatičtější a nejhezčí páry, který jsem kdy fotil. S takhle usměvavýma a pozitivníma lidma to byla čirá radost 😊

No ale i celkově jsou tyhle první svatby v sezóně prostě pecka. Nejenom že člověk obnoví své sociální dovednosti a po delší době dělá opět práci, kterou má tolik rád, ale taky to jídlo! Nebudu lhát, na svíčkovou jsem se hodně těšil.

Podle všeho jsem neseděl zrovna u stejně laděnýho stolu, protože zatímco osazenstvo kolem mě se drželo v relaci střídmých dvou až tří knedel, pan nenažranej fotograf si opakovaně přidával, až se počítadlo spotřebovaných karlovarských knedlíků zastavilo těsně pod desítkou.

Nebyl jsem si jistej, jestli je to výkon, na kterej být pyšnej, nebo se za něj stydět… nicméně jak píšu na svým webu v často kladených dotazech:

Na světě jsou věci, které si nedokážu vysvětlit. Nechápu, jak vznikly pyramidy, nebo jak je možný, že obrovský dopravní letadlo letí. Nedokážu pochopit záhadu, proč se mi dělají díry na patě i u ponožek, který skoro vůbec nenosím. A taky si neumím vysvětlit, jak to, že naprosto miluju svíčkovou – i přesto, že průměrně na 20 svateb připadá tak 18 svíčkových 🤔

Některý věci ale není potřeba chápat. Ať žijou kuchaři, co umí udělat skvělou svíčkovou 👍

A díky novomanželům za super den 🙂

Tak jaké fotky táhnou?

Jsme v závěru článku a sám musím říct, že jsem svým výběrem poměrně překvapen. Osobně mi hodně záleží na technické stránce a často při párovým focení využívám profi světla, který výsledek posouvají do úplně nových sfér. Jakmile ale dojde na výběr toho nejlepšího za rok, očividně najednou dávám přednost zachyceným momentům – prostě fotkám, který mnohem víc než perfektní technickou stránku vyžadovaly pohotovost.

Co k tomu dodat? Snad jen že i v roce 2022 se budu snažit technicky odvádět tu nejlepší práci, kterou zvládnu, ale budu myslet i na to, že klíčový je být na správným místě a dávat pozor. Protože to pak nejspíš budou fotky, kterých si budu já i novomanželé vážit nejvíc.

Bonusová fotka a snímky, co to nedotáhly mezi TOP 10

V roce 2021 jsem dal Melindě k narozeninám školu sabrage od Kamila Prokeše (super tip na dárek mimochodem). Kamil je trojnásobný mistr z Mezinárodního mistrovství v sekání sekt a Melindu jsem jeho školením obdaroval v květnu 2021. No a pak zvláštním řízením osudu (Kamil Melindu tak trochu donutil) se moje žena dostala na Mezinárodní mistrovství v sekání sektů 2021. No a aby toho nebylo málo, dokázala vyhrát profesionální kategorii sekáčů, což je proti všem sázkovým kancelářím a je to rozhodně věc, na kterou může být právem hrdá. Není tedy překvapením, že po zbytek roku skoro na všech akcích, kterých jsme se zúčastnili, předváděla svoji show.

Stejně tak tomu bylo na svatbě našich kamarádů Aničky a Dandyho. V tenhle moment sekala sekt na hlavě jednoho z hostů, nicméně ukázalo se, že má pro tuto misi příliš šišatou hlavu. Přišla tedy řada na Frantu, jehož plochost hlavy bylo díky absenci vlasů jednoduché ověřit. Jak vidíte na fotce, František své aktivní role při sekání možná lehce litoval, bo z notně naštěrchaného sektu sklidil opravdu dobrou dávku.

Moment je to ale skvělý. Pohled Melindy, otevřené ruce Franty, který nemůže uvěřit, co se děje. Prostě krása.

Fotky, které stojí za zmínku

Jak jsem avizoval na začátku článku, mám ještě pár fotek v kategorii stojí za zmínku. Ty už vám představím ve zkráceném režimu bez doprovodných slov, a tak se mrkněte do galerie níže.

Kdo by měl zájem o svatební focení, mám i pro rok 2022 stále volné termíny. Ceny i kalendář, kde svůj termín ověříte, najdete v ceníku zde na webu. Pokud se vám moje povídání líbilo, budu rád za sledování na mém Facebooku a Instagramu.

The post 10 nejlepších fotek svatební sezóny 2021 appeared first on Marek Musil foto.

Vracíme se do San Francisca a letíme domů

Marek Musil — Fri, 21 Jan 2022 16:38:04 +0000

Půjčujeme si šestý auto tohoto road tripu. Mimochodem cena je naprosto strašlivá – Alamo nemá k dispozici auto, který by nás nechalo půjčit v Sacramentu a vrátit v San Franciscu, takže využíváme Hertz, který nám za jednodenní zápůjčku účtuje $177. No nic, musí to člověk skousnout, ale tyhle ceny aut jsou opravdu napiču, neb pamatuju přesně tuhle stejnou zápůjčku za $95 – i s touhle přirážkou za jeden den a vrácení v jiným městě.

Za mě se nárůst cen se nejvíc podepsal oproti minulým letům nejvíc podepsal právě na autech. Auto za víc jak 4000 Kč na den, ale i přesto mi tahle šedá střela ani jednou nevykouzlila úsměv na tváři.

Ráno nijak extra nespěcháme. Ještě někdy před Vaccavillem se vše zahaluje do husté mlhy, a tak trochu smutně vzpomínáme na rok 2017, kdy bylo při našem odjezdu v San Franciscu naprosto nádherně. Od té doby jsme v tomhle městě 4x brodili mlhu.

Osobní bankrot ve Vaccaville

Ve Vaccaville zastavujeme v outletech, což se ukáže být opravdu velkou chybou. Za 30 minut tady utrácíme každej $150+, a tak říkám Melindě, že kurva jedeme, nebo budu muset kolem poledne vyhlásit osobní bankrot. Já to mimochodem uvalil za nádhernou tašku na notes. U Melindy se mi zatím nepodařilo zjistit, co všechno vlastně měla koupit, bo mlží a když se zeptám, nikdy není konzistentní.

Příjezd do San Francisca

Kus za Vaccavillem se počasí vylepšuje a na palubě panuje dobrá nálada. Zastavujeme na jídlo v Sausalitu a míjíme luxusní restauraci, jejíž vzhled zvenčí i věkový průměr 70 let na zahrádce nasvědčuje, že tohle si po dnešním ránu dovolit nemůžeme. Vedle je malej podnik, kde jí chlapi v reflexních vestách, a tak tedy vedu Melindu za ruku sem.

Po cestě do San Francisca tento rok už podruhý pokořujeme vyhlídku Battery Spencer.

Samozřejmě co jinýho si s dát s výhledem na oceán, než čerstvě ulovenou rybu. Poté pokračujeme podruhý na této dovolené na vyhlídku Battery Spencer, kde konečně slavíme čistej výhled na most i město. Tuhle vyhlídku po trápení, o kterým jsem psal v jednom z prvních příspěvků, teď už považuju za opravdu pokořenou.

Odtud se vydáváme s menšíma zastávkama na Baker’s Beach. Je prvního prosince a já na téhle pláži sedím jen bez trička jen v kraťasech. Voda Pacifiku je samozřejmě vždycky studená, neb přibližně osciluje v průběhu roku mezi teplotami 12 °C až 15 °C. Do západu zbývají ještě dvě hodiny, a tak si si na chvilku zajedeme do nedaleké kavárny.

Tenhle nahatej borec chodil tam a zpátky, jakoby na sebe vábil samičky. Ta ruka vepředu je paní, co cvičila na pláži jógu.

Vypadá to hezky, ale v těchto přestávkách na kafé a croissant se USA bohužel třeba Itálii vůbec nemůže rovnat – kafé je klasicky poamericku hnusný a croissant pekelně sladkej.

Západ na Baker’s Beach

Hodinu před západem se vracíme zpět na Baker’s Beach. Podvečer je nádhernej, takže si tyhle poslední momenty USA 2021 užíváme plnými doušky. Znáte to: když už jsou tady poslední momenty, člověk by chtěl, aby to utíkalo co nejpomaleji.

Od doby, co jsem Melindu u Golden Gate Bridge v roce 2017 požádal o ruku, má tenhle most v našich srdcích svoje speciální místo.

Váha mostu je skoro 900 000 tun. Je těžký si to představit, ale most je tak dokonce těžší jak tvoje mama.

Západ je, jako tradičně u Pacifiku, prostě nádhernej.

Dáváme poslední fotku USA 2021 a vyjíždíme na rychlostní zkoušku Letiště San Francisco.

Aj kurva to jsem nějak nedopočítal

Díváme se na západ a je to fakt krásný, jenže je potřeba čelit i realitě. Dávám do Google Map cestu na letiště, přičemž se zdá, že za chvilku ta krabice od Fordu zažije středověk. V půjčovnách jsou totiž klasicky strašný feny, takže k naúčtování plné dávky nájemnýho za další den stačí auto kolikrát vrátit jen o pět minut později. Dlouho až moc dlouho se prcáme přes semafory, kde každá oranžová v dohledu znamená plyn na podlahu. Auto teda jen tak mimochodem jede jak posraný, takže ho v manuálním režimu držím v červeným, ať mám aspoň nějakej výkon.

V posledních 8 mílích najíždíme na dálnici, kde to kurva kropím přes pruhy, jak kdybych tady jezdil každej den. Situace se dál komplikuje tankováním, bo včera jsem říkal, že rozhodně auto vrátím dotankovaný – vždy nabízí možnost vrátit auto s prázdnou nádrží a říkají, jak je to za hrozně dobrou cenu, nicméně de facto s tím souhlasíte s ojetím do zadku, neb vám ve výsledku (zpravidla) naúčtují nádrž celou, i když chybí třeba jen půlka.

Paní mi včera při téhle nabídce říkala, že ušetřím nějakej čas. A já na to že „v poho, času já mám hafo“. Dnes mě to možná bude stát dalších extra $177.

Skoro zapaluju pumpu

Zastavuju na pumpě. Vzadu se nám z toho vyvalují sedadla, který musí být odjištěný, neb se nám bez toho do této mrdky nevlezou ani všechny kufry. Do plna tankuju ubohý dva galony, přičemž při zběsilým vytahování pistole nezapomenu cáknout benzín na bok auta, na kolo s rozehřátýma brzdama, na zem, na svoji botu a na stojan. Človek robí chyby, keď spechá. Snad jediná věc, která se mi nepodaří pokropit benzínem, je ta moje dementní hlava.

Nemůžeme ale zbytečně čekat na výbuch této pumpy a musíme pokračovat dál v divoké jízdě. Poslední rychlostní vložku dáváme rekordně a na vrácení auta dorážíme 18:04. Dle vyúčtování jsem auto včera převzal 18:05.

Rezerva jménem nula

Na letišti musím ještě rychle reorganizovat fototechniku a sbalit do velkýho kufru batoh i stativ. Mám z toho trošku nervy, protože teď se mi jeví jako dost suboptimální vracet auto dvě hodiny před odletem. Zvlášť když touto dobou nemáte v ruce ani boarding pass a jste přesně na opačné straně poměrně velkýho letiště.

Naštěstí na letišti v San Franciscu chcípl pes. Odbavuje nás sympatický chlapík, co má na roušce baby Yodu (pochválím a ukážu ponožky), kufry jsou pod váhovým limitem, všechno klape jak po drátkách, bezpečnostní kontrola bez problému a dokonce poprvý v životě ani nemusím všechny ty moje píčoviny v podobě foťáků a objektivů vytahovat z příručního zavazadla.

Zdá se, že můžeme dokonce i jídlo v japonské restauraci kousek od brány. Tady čeká příprava nečekaně dlouho, a tak to do sebe musíme naházet za deset minut, abychom přišli k braně a oni ohlásili, že se má nalodit skupina 4. Tak tentokrát jsme na letišti nečekali ani minutu.

Ještě zpětně fotka z pláže, bo v tomto masakru po odjezdu z Baker’s Beach mě nějaký focení vůbec nenapadlo.

Hrňte do mě Prosecco

Uvelebujeme se v letadle a musím říct, že v tenhle moment už se fakt těším domů. Ty naše dovolený jsou na jednu stranu úžasný, na druhou stranu hrozně náročný. A tak se těším, až budu zase každej den ráno cvičit, fotit a natáčet, prostě normálně pracovat. Taky se těším, až začnu můj zimní projekt v podobě stavby sauny.

V letadle je servis na úplně jiné úrovni oproti cestě tam. Samozřejmě na tom nese pozitivní podíl i to, že jsme napapaní, ale stejně je tato cabin crew mnohem aktivnější. Swiss Airlines tedy v tento moment dostává jedničku, ke které ještě přidávám hvězdičku v momentě, kdy zjistím, že mají fakt dobrý Prosecco.

Jen je trochu škoda, že bublinky jsou trochu zabrzděný a uzávěr je klasicky pro Prosecco šroubovací. Kdyby to bylo šáňo, umím si představit, že od třetí flaštičky by to každej vodpálil naplno do stropu letadla a postříkal lidi. Udělal bych to taky. Vždyť se mi dokonce chtělo juchat hned po první flašce.

Sotva jsem vzal Processo do ručiček, začal jsem vypadat trochu najebaně. V tenhle moment jsem byl ale ještě čistej, takže to spíš musela být únava mami.

Je USA v listopadu z nouze ctnost?

Proč jsme letěli do USA v listopadu? Tak v první řadě to dřív z hlediska pravidel pro vstup turistů na území USA ani nešlo. No a zadruhý máme oba duben až říjen svatební sezónu, takže souvislý měsíc pryč je v této době v podstatě nereálný naplánovat. Před odletem jsem se bál, že dovolená v USA v listopadu bude tak trochu z nouze ctnost. Zažil jsem USA v květnu, červnu, červenci, srpnu a září, takže mám tuhle zemi spojenou s teplem a skvělým počasím. Listopad je pochopitelně už zlomenej do zimy, což znamená nula koupání a při vzdálení se od pobřeží i mrazíky. Podařilo se ovšem, že zejména v Kalifornii bylo nadprůměrně hezky a ani jeden den naší dovolené nepršelo.

Pokud bych čistě bral cestu k Reflection Canyonu, musím říct, že jít to v červenci by asi bylo teplotně moc i na mě. V roce 2019 jsme v této oblasti šli na Peek a Boo Canyon (což je mimo vlez do samotných kaňonů hike pro děti) a v tom teple to nebyla sranda. Asi by šlo jít k Reflection Canyonu co nejdřív ráno, ale to by znamenalo vyrazit na cestu Hole in the Rock Road snad ještě po tmě. No každopádně ta teplotní pohoda nám na naší cestě výrazně pomáhala.

Tohle je pro mě nejcennější snímek krajiny za celých 11 let focení. Nejenom že vyšly ideální podmínky – vážím si i toho úsilí a faktu, že vlastně chybělo hrozně málo, abychom se k Reflection Canyonu nevydali.

Nakonec tedy musím říct, že listopad v USA rozhodně stál za to. Myslel jsem, že nepůjde překonat topovej road trip po USA z roku 2019 (tenkrát jsem bohužel nesepsal blog), ale podařilo se.

Zásluhu na tom nese skvělá a dobrodružná cesta k Reflection Canoynu, perfektní Zion i Bonneville Salt Flats nebo setkání s novými přáteli. Hlavní podíl ale patří Melindě, protože cesta s tímto parťákem je prostě zážitek sám o sobě. Zprostředkovat vám tu nekonečnou srandu (ale i krásný deep talky) prostě nejde, takže mi pro tentokrát budete muset věřit.

Za každýho, kdo můj blog dočetl až do této fáze, mám radost. Napište mi třeba do zpráv na Instagramu, která část se vám líbila nejvíc.

Všechny díly blogu

Pro lepší přehlednost ještě přidávám odkazy na všechny díly letošního blogu o USA:

The post Vracíme se do San Francisca a letíme domů appeared first on Marek Musil foto.

Poslední výlet do Yosemite National Park

Marek Musil — Thu, 23 Dec 2021 07:38:58 +0000

Na našem seznamu se objevila poslední položka, kterou jsme chtěli na téhle dovolené zvládnout, a tou je návštěva národního parku Yosemite v Kalifornii. Yosemite jsme nikdy předtím do našich plánů nezařazovali, protože ze Sacramenta se tam dá dojet v rámci jednoho dne. Navíc já už tam byl a musím říct, že tento národní park nemám nijak zvlášť v oblibě.

Skalní útvary jsou v Yosemitech totiž stejně šedý, jako třeba v Dolomitech. A možná právě z Dolomit jsem takhle rozmlsanej, protože pro ty špičatý hory v Itálii mám slabost. V Yosemitech ale na druhou stranu najdete slavný skalní útvary, jako je El Capitan a Half Dome, monumentální sekvoje s průměrem přes devět metrů a výškou překonávající sto metrů nebo nepřeberné množství krásných vodopádů – když je ovšem v oblasti nějaká voda, což není dnešní případ. Celé údolí bylo formováno sestupujícími ledovci a interakce s žulovými skalami vytvořila právě tolik typickou kombinaci špičatých i kulatých vršků.

Vyrážíme směr Yosemity

O půl sedmé si v Sacramentu přes Turo půjčujeme Ford Fusion a vyrážíme směr Jackson. Z místa, kde jsme v Sacramentu přebývali, to totiž je sice o 2 minuty delší, ale o 18 mil kratší trasa, což se při denním limitu 200 mil na Turu hodí.

K bránám parku dorážíme něco po desáté, nicméně projetí celého údolí trvá dost dlouho, takže ve vesničce Yosemite jsme právě na oběd. Dáváme ne moc dobrou, ovšem pěkně cenově přepálenou pizzu a kafé. Jdeme do Visitor Centra, který je ale bohužel kvůli pandemii zavřeno. Jen zmíním, že touto dobou je v Kalifornii při 40 milionech obyvatel přibližně 4000 nakažených denně a tohle je jediný Visitor Centre, který je zavřený.

První pohled do údolí při příjezdu ze směru od města Groveland.

Hike k Mirror Lake

Hike k Mirror Lake patří k jedněm z nejjednodušších túr v Yosemitech, a tak se vzhledem k nedostatku času vydáváme právě sem. Akorát volíme špatnou stranu řeky, protože zatímco naše cesta jde lesíkem pořád nahoru a dolů, cesta na druhé straně je vyasfaltovaná hned vedle řeky a jde se krásně po rovině.

Cestou zpátky se snažíme dostat na druhý břeh. Zjišťuju, že přejití z dálky vypadá vždycky úplně easy, ale jakmile člověk stojí uprostřed řeky, už to taková sranda není. Co se předtím zdálo jako malej krůček, vypadá teď jako skok a jistá smrt. Tímto způsobem se asi na pěti různých místech zkusíme dostat na druhou stranu, ale naštěstí Melinda mě vždycky zastaví, že tudy jako kurva ne, a tak se nakonec vrátíme zpět na parkoviště po naší původní a značně debilní trase.

Zkuste schválně hádat, podle čeho dostalo Mirror Lake své jméno.

Jo to by nebyla Melinda, kdyby na všechno nešahala.

Víte co vám na to řeknu? Vůbec nic.

Po návratu od Mirror Lake zvažujeme, kam se vydat dál. Tyhle krátký podzimní dny nám ale nedávají moc možností, a tak vyrážíme rovnou k naší finální Yosemitské destinaci v podobě Tunnel View. Tunnel View je jedním z nejznámějších míst v celých Yosemitech, neb nabízí ikonický pohled na kombinaci El Capitan, Half Dome a Bridalveil Fall. Místo se nachází hned na parkovišti, takže tentokrát se nikam daleko prcat nemusíme.

Jsme tu brzo, a tak Melinda vzhledem ke kose zůstává v autě a já jdu vystát nějaký zajímavý místo na západ. Po chvilce doráží postarší fotograf a ptá se, jestli může být vedle mě. Kývnu, že v poho. Přichází další fotograf, přičemž ten první týpek začíná svoji přednášku plnou úplně strašných kokotských rozumů. Mele strašný píčoviny a tak radši dělám, že neposlouchám. Fotím panorama, když jeden moment se mě ptá, jestli takhle jako fotím pano. On má totiž na stativu nějakou profi panoramatickou hlavu a všimne si, že já ne, a tak mě pravděpodobně chce poučit, že s tímhle si teda chlapečku nevrzneš.

Podívám se mu upřeně do očí a přemýšlím, když v tom ze mě samovolně vyjde: „Sorry, I don’t speak English“. Neřekl bych, že jsem už v moudrým věku, přesto mě život stihl naučit, že nejlepší odpovědí je někdy neříkat nic.

Do údolí večer sluníčko už nezasvítí, ale El Capitan (nalevo) i Half Dome (vrcholek uprostřed, který vypadá jak rozpůlený) září až do posledních paprsků.

Západ slunce u Tunnel View

Přichází za mnou Melinda a nevím proč, ale v ten moment se měním z asociála do mojí standardní polohy extroverta. Dávám se do řeči s jedním sympatickým pánem – asi k překvapení všech, kteří před chvilkou slyšeli, že anglicky nemluvím. Jmenuje se Lon McCroskey, pochází z Missouri a v Kalifornii byl, jak jinak, za svými dětmi na Díkuvzdání. Lon mi taky říká, že cesta na Glacier Point je otevřená, což je velká škoda, protože já věřil Googlu a považoval ji v toto roční období už za uzavřenou. Škoda je to hlavně kvůli tomu, že Glacier Point nabízí jeden z nejlepších pohledů na údolí a chtěl jsem, aby ho Melinda viděla. No nevadí. I od z Tunnel View je výhled krásnej.

Detail na Half Dome. Vlevo je fotka ohraničená stěnou El Capitana a pokud chcete mrknout na fakt dobrej film o lezení na této stěně, doporučuju Free Solo.

Vracíme auto a jedeme (skoro) domů

Za tmy se vracíme zpět do Sacramenta a musím říct, že jsme Yosemitům asi měli věnovat dny dva. Mohli jsme spát v údolí ve stanu, protože takhle je těch 7 hodin na cestě prostě hrozně moc. Večer dáme jen pár her kulečníku a jdeme spát, abychom brzy ráno mohli vrátit auto.

Tohle vrácení auta je zvláštní. Po naprosto skvělé zkušenosti s půjčením auta od Chrise jsme Ford Fusion měli od nějakých Rusáků a borec, co mi ho předával, neuměl anglicky. Bylo strašně neosobní a netransparentní. Moje obavy umocňoval i fakt, že motor auta zněl od prvního momentu zápůjčky nějak pomrdaně, ale je to Ford, takže možná to takhle už vyjelo z fabriky. Teď už můžu říct, že to dopadlo v poho a nic navíc mi kluci neúčtovali, ale měl jsem celkem obavy.

Teď už nás před odjezdem do San Francisca čeká poslední den v Sacramentu, který chceme strávit pěkně v klidu s našim kamarádem Johnem Lencim. U něho poslední týden bydlíme, a tak je čas na takový ty různý děkovačky a tak.

The post Poslední výlet do Yosemite National Park appeared first on Marek Musil foto.

Utužujeme tequilou naše česko-americko-mexický vztahy

Marek Musil — Sat, 11 Dec 2021 07:39:03 +0000

Zbývá nám do konce dovolené přesně týden, který strávíme převážně po návštěvách rodiny našeho kamaráda Johna. Dále se potkáme s pár přáteli a postupně se začneme připravovat na návrat do reality.

První Den díkuvzdání a pekelná kalba

Ve čtvrtek začíná naše série návštěv. Poprvý zažijeme Díkuvzdání, neb jdeme k Lorenzovi a Shelly, kde nás čeká večeře a pak už skoro tradiční chlastačka s hostiteli. I tentokrát se otevírají brány Lorenzova kasína, a tak hrajeme Black Jack i Poker. Vše prokládáme nekonečnou salvou Tequil – neodmítnu ani jednu nabídku, jelikož chci poctivě reprezentovat naši republiku. Lorenzo nás učí Španělsky a my jeho Česky. Opět je to památný večer, který se bohužel neobejde bez následků. Další den držím černý pátek, ale v trochu jiným smyslu: jen tak zevlácky polehávám a dělám celkově hovno.

S Lorenzem (nalevo) náš brotherhood započal v roce 2017. Tenkrát jsme pili Fireball a mega se z něho rozsekali. Lorenzo byl tenkrát úplně na hadry a když jsme spolu druhej den volali, říkal, že je mu na umření. Já ten den taky rodil koťata, ale shodli jsme se, že kdybychom mohli vrátit čas, udělali bychom to úplně stejně.

Setkání s bratrancem

V sobotu se potkáme s Johnem Vybíralem, se kterým si tradičně říkáme bratranče, ačkoli z pohledu rodinných vztahů k sobě máme podobně blízko, jako téměř s kýmkoli jiným. V roce 2018 neváhal jet na naší svatbu přes půl světa a dodnes mám před očima, jak zvláštní ho bylo vidět ve Velkých Pavlovicích. John má k rodnému kraji svého otce velký vztah, a tak jsme mu vystavili doživotní pozvánku na neomezený pobyt u nás doma, kdyby se rozhodl Česko více poznat.

Hodně zajímavý je i příběh jeho otce. Jan se narodil v Charvatské Nové Vsi a připojil se během Druhé světové války k britskému letectvu. Tam vojáci dostávali povzbuzující dopisy od různých dívek. Jankovi došel dopis od dívky z New Yorku, a tak se ji tam po skončení války vydal hledat.

A víte co? On ji v tom obrovským městě dokázal najít. Takže si ji naprosto logicky vzal za ženu, protože tomu se říká osud.

Rád bych vysvětlil, jak jsme se na okamžik skrz nějaký sňatek stali přes babičku vzdálenou rodinou, ale bohužel to nedokážu dát dohromady. Nicméně když mu říkám bratranče, myslím to od srdce.

Letos jsme se spolu nevyfotili, a tak použiju fotku z roku 2019, kde je i Johnova žena Chris.

A ještě jedna fotka s Johnem –⁠ tentokrát od Sonky Skerik z naší svatby, kam přijel s dcerou Megan.

Díkuvzdání dva, tentokrát na pohůdku

V sobotu nás čeká repríza Dne díkuvzdání u Marge (sestry Johna Lenciho), kde se potkáme s jejími syny. Ty jsem od roku 2016 neviděl, a tak je to setkání fakt příjemný. S Mattem se v podstatě celou dobu bavíme o autech a jeho renovaci Mustangu Cobra z roku 1999. Naštěstí mi po prvním pivu zapomněl kdokoli nalívat, takže tentokrát dokonce i můžu řídit domů. Nevadí, stejně jsem doufal, že opicou zabiju co nejmenší část následujícího dne.

Máme se v Česku fakt dobře

V neděli absolvujeme poslední párty této dovolené a s Melidnou se shodujeme, že vlastně asi i stačilo. Je to ale strašně super, když máte takhle možnost zažít kulturu a rodinný život. Nejen krajinu a města, ale i něco víc. Nahlídnout, jak se v USA žije a taky si vlastně v určitým ohledu ověřit, jak dobře se v Česku máme.

Ta naše přímočarost, upřímnost a humor. Jak se dovedeme bavit s lidma, kteří mají jinej názor, než je ten náš. To se těžko vyrovnává. Taky nikde zase tak moc nevidím ten americkej sen, co se standardně prodává. Obyčejnej člověk vydělává v USA víc peněz, než obyčejnej člověk v ČR, ale zase je všechno strašně drahý – teda kromě hader a elektroniky.

A tak mi to vlastně přijde, jako když už ve společnosti hrajete nějakou hru hodně dlouho a všechny ceny vynásobíte třemi, aby to byla zase trochu výzva.

Tak a teď už nám zbývají jen Yosemity a návrat přes San Francisco domů. O tom ale napíšu až v dalším příspěvku.

The post Utužujeme tequilou naše česko-americko-mexický vztahy appeared first on Marek Musil foto.

Nadpozemská nádhera u Bonneville Salt Flats

Marek Musil — Fri, 03 Dec 2021 07:39:06 +0000

Po srdceryvným rozloučení s novýma kamarádama jsme vyrazili směr Salt Lake City. Nedá se říct, že bychom v tomto městě, které proslavily Zimní Olympijské hry 2002, měli nějaký plány. Spíš se jedná o takovou odpočinkovou stanici při naší cestě na severozápad směrem k poslední zastávce našeho velkýho road-tripu – Bonneville Salt Flats. A od tama se už vydáme do našeho dočasnýho domova v Sacramentu.

Snad v Salt Lake City zase málem neumřu

Do Salt Lake City jsem se už v minulých letech podíval. V paměti mi uvízl rok 2015, kdy jsem do tohoto města dorazil až někdy kolem půlnoci a zjistil, že hotel můj zaplacenej pokoj prodal někomu jinýmu. Byl víkend a všechny rozumný volby ubytování ve městě už byly vyprodaný, takže jsem skončil v totálním ghettu, kde polovina ubytovaných byli trvalí rezidenti.

Taková poznámka bokem: prosím vás, když uvidíte v nějakým hotelu lidi, kteří tam evidentně pobývají natrvalo, zkuste zvážit bydlení někde jinde. Většinou to nevěští žádnou dobrotu.

Při odchodu na večeři jsem tenkrát zvažoval, že od místních dealerů koupím piko (říkali kokain, ale to bych jim určitě nevěřil), jen aby mě pustili přes schody k pokoji. A taky to bylo poprvý a zatím naposled, kdy jsem před dveře na noc nastrkal skříň, protože jsem se prostě bál, že pokoj v noci dojde někdo z nich vybrat.

Great Salt Lake

Poučen z minulosti, trvám tentokrát na hezkým hotelu, a tak jsme nakonec volíme Hampton by Hilton. Tady jsme po relativně pozdním příjezdu využili vířivku, kde nám navíc dovolili zůstat libovolně dlouho. Ráno jsme šli v klidečku na snídani, pak šla Melinda plavat a já do posilky pumpovat ty svoje strašně vobrovský svaly.

Pak přes Cafe Rio vyrážíme k Great Salt Lake. Než dorazíme vodě, čeká nás neplánovaně po solné pláni vycházka o délce necelých 2,5 km tam a 2,5 km zpět.

Celou cestu jsme se vsázeli, kdy konečně dorazíme k vodě, bo klasicky ji vždycky vidíte úplně jinde (daleko blíž), než kde ve skutečnosti je.

Přejezdem na sever Utahu výrazně klesly denní i noční teploty. Tady na fotce je kolem 5 °C ve stínu, ale na sluníčku úplná paráda.

Budou Bonneville Salt Flats pod vodou?

Při příjezdu k solným pláním zastavujeme u Salt Falts Rest Area Westbound. Vypadá to tu dost podobně, jako na pláních u Great Salt Lake a dostavuje se malinký zklamaní, že pláně nejsou pod tenkou vrstvou vody. Nevadí, jedeme ještě před západem na kafé do nedalekého města West Wendover.

Na podzim a v zimě je pro Bonneville Salt Flats totiž typický, že se pláně ponoří do tenké vrstvy dešťové vody splavené z okolních hor. Letos je ale na celým západu USA mimořádný sucho, takže vlastně není ani tak velkým překvapením, že se tato show nekoná.

Portréty na solných pláních

Po kávičce ve West Wendover se dívám do mapy a zjišťuju, že jsme si vyrobili takovej malinkej problém. Abychom se totiž dostali zpět na odpočívadlo Area Wesbound, musíme jet na nejbližší sjezd směrem k Salt Lake City, tam se otočit a jet zpět, což je celková zajížďka na hodinu. Rychle tedy hledám alternativní místo v podobě cesty Bonneville Speedway Road, která je na severovýchodu solných plání.

Máme to sem pár minut a už při nájezdu na 6 kilometrů dlouhou rovinku vidíme v dálce úplně bílou plochu pláně. Jak se ale blížíme, postupně zjišťujeme, že to je odraz od oblohy. Ano, Bonneville Salt Flats jsou v této části opravdu pod vodou. Juchů jaksviňa.

Hurá, je tu voda, dnešek u Bonneville Salt Flats bude stát za to.

Na Instagramu jsem říkal, že si jdu ohřát nohy do vody, přičemž mi došlo pár dotazů, jestli tam je jako nějakej termální pramen. Není. Jen prostě melu nesmysle z hladu.

Voda je úplně mělká, takže se dají dělat přesně ty fotky, který jsme původně zamýšleli. Melinda nahazuje šaty, já vyzouvám boty a jdeme si trochu zchladit nohy do ledové vody. Takovým vedlejším efektem téhle zimy je, že fotky jsou trochu víc sexy, než kdyby bylo teplo.

Západ je úžasnej. Tak úžasnej, že se nedá popsat slovy. A tak tady stojíme a mám pocit, že jsme na nejhezčím místě této ploché země.

Malinko jsme se na první pokus pohádali, protože Melindu studená voda strašlivě řezala do nohou. Tak jsem říkal něco ve stylu: „Omg podívej se, já tady chodím už půl hodiny a nejsem z toho posranej“. V ten moment to samozřejmě vypadalo, že z focení nic nebude.

Naštěstí tomu Melinda ještě dala šanci, a tak vznikly fotky, za který jsme oba nekonečně rádi. Jinak já si celou dobu myslel, že stačí ty nohy zimou trochu znecitlivět a najednou se po pláních dá bosky chodit v poho.

Ta zima tomu dodala trochu sexy grády. Zkoušel jsem bradavky odstranit, ale nakonec jsme se oba shodli, že to ztrácí kouzlo. A taky asi nevidíme důvod, proč je vlastně dávat pryč.

Nádherný pastelový barvy šly do všech stran. Tohle je třeba směr východ a je naprosto netypický, aby se obloha tak moc zbarvila. Právě ale vzdušná nad Great Salt Lake, který se nachází na východ odsud, se nejspíš postarala o takovou show.

Poslední fotka před odjezdem, protože obloha prostě ne a ne zhasnout. Na další fotky Melindy i plání se nezapomeňte podívat dole v galerii.

Návrat do Sacramenta

Bonneville Salt Flats uzavírají náš velký road trip po západu USA – na solných pláních Death Valley jsme začali a tady končíme. Z Bonneville Salt Flats jedeme ještě přibližně dvě hodiny směrem na západ, až to zapichneme ve městě Winnemucca. Další den už nás čeká jen necelých sedm hodin řízení, což v pohodě zvládneme, a tak dokonce dojedeme o den dřív, než jsme původně zamýšleli.

Info 3. 12. 2021: Momentálně jsme už doma a ačkoli mám všechny blogy až do konce této dovolené napsaný, fotky zpracovávám pomaleji, takže ještě nějakou dobu budou tyhle blogy vycházet.

The post Nadpozemská nádhera u Bonneville Salt Flats appeared first on Marek Musil foto.

Mimořádný setkání v národním parku Arches

Marek Musil — Sat, 27 Nov 2021 07:39:12 +0000

Večer po příjezdu do Moabu jsme mimo jiné měli s Melindou diskuzi a různých národnostech, na který můžete narazit v USA. Bavili jsme se o tom, kdo nás je víc sympatickej a kdo míň, protože mix lidí v Americe je fakt z celýho světa. Je to hodně závislý na tom, na koho narazíte, ale nakonec jsme se shodli, že ze všech národností, co jsme v USA potkali, jsou nám nejmíň sympatičtí Indové.

Má to víc důvodů a je to dáno i tím, že při našich cestách potkáváme Indy zejména jako vlastníky a pracovníky levnějších motelů – hlavně v Kalifornii. Zažili jsme špatnou domluvu, kolikrát vás v rámci obchodu oholí (i když to úplně stejně i ostatní) a navíc jim často skoro nerozumím.

K tomu určitě přispívá, že cca rok v kuse mě po telefonu otravovali různí Indové s nabídkou na investování a nedalo se jich jaksi zbavit. Když jsem říkal, že jsou mi jejich rady ukradený a ať už mi nevolají, uměli být agresivní a nepříjemní. A tak jsme tento večer jako náš nejmíň oblíbenej národ v USA zvolili Indy.

Po několika úspěšných ránech za sebou je počasí u Turret Arch trošku slabší, ale každej den prostě není posvícení.

Jak vypadá ukázková životní lekce?

Ráno jsem sám razil do národního parku Arches. Východ za moc nestál, takže jsem se necelou hoďku motal po parku, když v tu při odchodu k parkovišti potkávám pár zhruba v mým věku. Chlapík se mě ptá, jakej byl východ a já odvětím, že nic moc, protože mraky jsou i na horizontu, což znamená nula barev.

Dáváme se do řeči a je to zvláštní, protože už po chvilce mám pocit, jako bychom se s Mokshem a Jaswinder (dále Jazz) znali mnohem dýl než pár minut. Probíráme naši cestu, ukazuju fotky z Reflection Canyonu a říkám, co dělám v Česku. Bavíme se jejich životě v Americe i o jejich předchozím životě v Indii. Ano, právě mi osud poslal do cesty Indy žijící v USA.

Ale ne obyčejný. Po půl hodině už to oběma stranám začíná být divný a navíc se udělalo i trochu hezky, takže si říkám, že bych trochu pofotil. Vyměníme si kontakt a domluvíme se, že se uvidíme na západ u Dead Horse Point.

Na všech setkáních mě mrzí, že těch lidí nemám jedinou fotku. Tentokrát ponaučen, nabídnu Mokshovi a Jazz, že je bliknu.

Dnes ráno z toho prostě nic moc nebude. Odjíždím, abych nenechával Melindu dál hladovět.

Trek na Delicate Arch

Obohacen o tuto zkušenost se vracím za Melindou na pokoj a jdeme na snídani, při které ji vykládám o tomto zvláštním setkání. Kolem půl desáté se vracíme do Arches a šlapeme k asi nejznámějšímu oblouku jménem Delicate Arch. Cesta je klasicky extra rychlá, protože teď už jsme fakt roztrénovaní.

Delicate Arch je nejznámější oblouk v národním parku Arches, tak ne, že se mu budete několik let vyhýbat, jako jsem to dělal já.

A koho musíme samozřejmě potkat při návratu na parkoviště. Jsou to Moksh a Jazz z rána. Melinda se s nimi seznamuje a zdá se, že vzájemný sympatie jdou všemi stranami. Potvrzujeme plán na večer a pokračujeme v procházení národního párku Arches.

Večer v Dead Horse Point State Park

Jedná se o státní park kousek od parku Canyonlands, který by v podstatě mohl být jeho součástí, protože nabízí pohled na jinou část toho stejnýho kaňonu. Celá čarovná krajina je opět, jak jinak, dílem řeky Colorado a milionů let její práce.

Legenda praví, že v závěru 18. století bylo toto místo používáno jako ohrada pro krocení divokých koní. Kovbojové je nahnali skrz zúžení na tento bod, přičemž z jedné strany vytvořil přirozenou hranici sráz a druhá strana byla ohrazena plotem. Jednou jsou Mustangové z neznámých důvodů zapomenuti v ohradě bez vody, a tak všichni pomírají žízní – poeticky s výhledem na řeku Colorado 600 metrů pod nimi.

Dorážíme cca hodinu a půl před západem. Zatímco v Arches bylo pod mrakem, tady se obloha čistí a počasí vypadá hodně nadějně, takže mám strašnou radost.

Hned po nahlídnutí přes okraj do údolí je mi jasný, že dnes to bude stát za to.

Tomu říkám kurva západ

Obcházíme všechny vyhlídky a trochu nás překvapuje nás rozlehlost Dead Horse Pointu. Samozřejmě tady není signál, a tak si jen říkám, že je docela nepravděpodobný, abychom se tady s novýma kamarádama nějak jednoduše našli. Sluníčko pomalu rozehrává svoji show před západem, když mě míjí Moksh. Prý mě našli díky fosforově žlutým botám.

Západ na Dead Horse Point je nádhernej. Dělám několik detailů i celkový pohledy a navíc je velká výhoda, že Melinda si u toho povídá s Jazz, takže na mě nejsou kladeny skoro žádný časový nároky. Samozřejmě zůstáváme na místě jako poslední.

Tak tuhle fotku si určitě umím představit doma v obýváku.

Park nabízí jedny z nejvíc fotografovaných výhledů na Canyonlands a přilehlý oblasti. Netuším, jak mě mohl do dnešního dne minout.

V tenhle moment Dead Horse Point asi překonává i Grand Canyon. Možná i proto, že tady není přítomný opar, který právě v Grand Canyonu způsobuje nedaleká těžba.

Melinda má zařízený hlídání, takže já můžu nerušeně fotit.

Tak teda půjdeme ještě na večeři

S Mokshem si povídáme o rozdílech USA vs. Česko vs. Indie a překvapivě zjišťujeme, jak jsou některý věci v Česku a Indii podobný. Stejně jako ráno, i teď máme prostě víc témat než času a není jednoduchý se rozloučit, a tak se domlouváme, že spolu půjdeme do Moabu na večeři. Po cestě se s Melindou rozhodneme, že necháme propadnout hotel ve městě Green River a rezervujeme si jiný místo přímo v centru Moabu.

V restauraci si objednáme pizzu a víno, pak ještě jednou víno a pak už se zdá, že o nás na tomhle místě moc nestojí. Je to prostě natolik zajímavý setkání, že se nám nedaří si říct konečně zdarec a rozdělit se. Když protnete Česko, Indii a USA, máte pokrytej skoro celej svět. A i přesto si dokážeme povídat o naprosto všem včetně náboženství či různých spirituálních témat. A nemůžu uvěřit, jak moc jsme si podobní.

Obsluha zvedá židle na ježka a já jen čekám, kdy budu muset zvednou ruce, aby mohli utřít náš stůl. Ze srandy říkám, že až doopravdy budou chtít, abychom šli, určitě zhasnou. Za moment jedna paní na chvilku zhasne. Prý omylem.

Z večerního posezení nemám žádný fotky, takže to ještě proložím západama z Dead Horse Point.

Chlastáme Plzeň v opravdu autentickým americkým baru

Jestli v něčem opravdu při souboji Česko versus Indie dominujeme, je to schopnost požívat nekonečný kvanta chlastu. Jak by řekl Petr Mikulica, dvě sedmičky ve čtyřech je dětská porce, takže přemýšlíme, kam se vydat dám. Poblíž nás je bar, kam se tedy přesunujeme a je to fakt autentická záležitost americkýho jihozápadu.

Je tu živý vystoupení kombinovaný s obrovským hulákáním místních borců. Přímo před dveřama baru je už v devět večer hozená masakrózní šavla a my se na sebe s Melindou trochu s obavama podíváme.

Nakonec ale naše Česko-Indická inkluze v baru probíhá v pohodě. Já v klidesu sázím Plzeň za Plzní, hrajeme shuffleboard, šipky, kulečník a nakonec zůstáváme v baru jako poslední. Naše párty končí už něco málo po půlnoci, takže další den s Melindou vstáváme v pohodě v sedm a jdeme na snídani do Denny’s.

Ještě jedna krásná západovka z Dead Horse Point.

Canyonlands s novýma kamarádama

Plán na další den je jednoduchej: domluvili jsme se, že spolu půjdeme na chvilku do Canyonlands a kolem poledne s Melidnou vyrazíme směr Salt Lake City. Při čekání na sraz u Moabu vymýšlím, že se můžeme v autech prohodit, neb ve standardním složení čekají oba páry ještě hodiny a hodiny cesty. A tak Melinda přesedá z více než pětimetrové luxusní limuzíny maličkýho Mitsubishi Mirage.

Náš nově vzniknuvší gang u Mesa Arch v Canyonlands.

Já fasuju Jazz, což se nakonec ukazuje být skvělou volbou, protože včera v baru jsem se primárně bavil s Mokshem a Melinda s Jazz. Popojíždíme společně po Canyonlands a z původně plánovanýho odjezdu v poledne relativně rychle schází. Jdeme spolu na několik hiků a nakonec kolem půl čtvrté ještě jedeme na společnou fotku k ceduli National Park Canyonlands.

Náš poslední společnej moment u cedule Canyonlands National Park. Nebo?

A když už si fakt myslíme, že se rozdělíme, zjišťujeme, že ještě máme cca hodinu a půl společnou cestu, než my odbočíme na Salt Lake City a oni směrem Capitol Reef. Naše putování s těžkým srdcem zakončujeme večeří ve městě Green River a tady se naše cesty (snad ne navždy) rozdělí.

Kdo by to řekl, že nejlepší Američani, který na road tripu potkáme, budou z Indie. A kdo by to řekl, že to bude zrovna v tom momentě, kdy ve své omezenosti budeme generalizovat a volit nejmíň oblíbenej národ v USA – jen proto, aby nám hned vzápětí sám život ukázal, jak moc se pleteme.

Přemýšlím, proč jsem to tak moc rozepsal. A napadá mě, že možná proto, abych vám sám na sobě ukázal, jak moc je důležitý být otevřenej novým perspektivám, bavit se s lidmi a kašlat na svoje předsudky. Když se od svých kolikrát úplně nesmyslných vzorců oprostíte, můžou vás čekat skvělý věci.

The post Mimořádný setkání v národním parku Arches appeared first on Marek Musil foto.

Horseshoe Bend u města Page a nejlepší trek v národním parku Zion

Marek Musil — Wed, 24 Nov 2021 07:39:21 +0000

Po vrácení Jeepu v Hurricanu ve městě přespáváme a po trošku línějším dopoledne se jdeme podívat k rezervoáru pitné vody jménem Quail Creek. U něj úplně zbytečně vyhodíme 15 dolarů za vstup, bo su blbej a nevšimnu si, že je to státní park. A tak stojím u závory a od pána s nataženou rukou pro prachy už je mi trapný couvat pryč. Jsme tu tak 10 minut, stojí to za nic, je dost velká zima, a tak to jsou asi nejzbytečnějš vyhozený prachy téhle Ameriky. Pokud teda ještě nepůjdu do hospody a nepobliju se z chlastu… to by asi bylo zbytečnější.

Ne, že by to u rezervoáru Quail Creek nebylo hezký, ale jen jsme možná touhle dobou už fakt extrémně rozmazlení.

Následně jdeme do Cafe Rio, což je momentálně naše all-time-favorite mexická restaurace a hledáme ji skoro pořád. Po jídle vyrážíme směr Page a Horseshoe Bend. Pokud mě sledujete delší dobu, víte, že tohle je místo, pro který mám slabost.

Cestou do Page řídí převážně Melinda a já se můžu věnovat psaní, dělání fotek, dělání videí z auta, zpívání i dělání různé školkáčské srandy. Jsem po třicítce totiž nějakej blbější, ale dá se s tím zatím žít.

Změny u Horseshoe Bendu pro rok 2021

U slavné Arizonské podkovy se opět odehrály změny. V roce 2015, kdy jsem tady byl poprvý, panovala na místě až intimní atmosféra. Vysvětloval jsem si to tím, že pro vyhlídky v USA je netypická potřeba chůze, přičemž cesta k Horseshoe Bendu od parkoviště trvá 15 minut, což může být pro některý Američany brutální hike. Od té doby jsem ale každej další rok (2016, 2017, 2019 i 2021) zaznamenal nárůst popularity místa.

Milujeme tohle místo. Nedávalo to v našem plánu úplně smysl, ale ta 3,5 hodinová zajížďka za to stála.

Oproti minulé návštěvě se už v roce 2021 k podkově nejde pískem, ale zpevněnou štěrkovou cestou. Cesta už nevede přímo přes kopec, ale bokem pěkně po rovině. Trošku to kazí monumentální objevení tohoto mimořádně nádhernýho místa, když přejdete kopec, ale to asi neva, protože největší moment je vždy příchod k hraně kaňonu.

Po obrovským dramatu u Reflection Canyonu trochu obyčejnější západ slunce Horseshoe Bendu poblíž města Page. Přesto krásnej, protože tohle místo prostě stojí i za opakovaný návštěvy.

V roce 2019 jsem zde zažil dosud nejlepší západ sluníčka a byl z fotky úplně odpálenej (najdete ji v prvním příspěvku z této série blogů). Letos západ tak mimořádnej nebyl, každopádně to nic nezměnilo na faktu, že jsme odsud odcházeli až úplně poslední. Pocitově tam s náma byli nižší stovky lidí, ale nestěžuju si. Je to tak výjimečný místo, že se tomu boomu za poslední roky vůbec nedivím.

Horseshoe Bend má v mým srdci speciální místo. Snad nikde jinde si tak naplno neuvědomím, jak malinkej ten život v porovnání s něčím takovým je. Řeka Colorado pracovala miliony let na Horseshoe Bendu a já mám jen okamžik, abych ho obdivoval.

Změním názor na národní park Zion?

Následující den jsme ráno nijak nespěcháme a v plánu je jen přesun do národního parku Zion a zvládnutí malýho výšlapu na vyhlídku Canyon Overlook o délce necelej kilometr. Dorazíme brzy odpoledne a jdeme na nejhorší oběd našeho výletu do restaurace jménem Camp Outpost Co. Zion.

Pokud budete chtít jíst u Zionu, nechoďte sem prosím. Tihle hipsteři evidentně absolutně neví, co dělaji. Měl jsem Ceasar salát a byl naprosto tragickej. Úplně jsem se těšil, až to budu mít za sebou, protože salát sám o sobě chutnal tak kysele, jak kdyby ho ten fůsatej týpek nosil týden v trenkách při trekování po Zionu. Melinda měla taky salát, kterej jsem sice nekoštoval, ale podle jejích slov stál rovněž úplně za piču.

Zion nikdy nebyl můj oblíbenej park v USA. Nevím proč: jestli je to omezeným přístupem na cesty a nutnosti používat autobusy, nebo tím, že jste dole v kaňonu a ne na jeho horní hraně. Letos ale na nás pozoruju změnu – mám obrovskou radost, že tentokrát se nebojíme chodit. Poprvý to není speed run Amerikou, ale snažíme si všechno tak nějak víc užít… prostě tu dovolenou žít.

Trek na Watchman Trail a Mike Bauer

U Visitor Centra stojí ranger, kterýho se ptáme, co dělat zhruba ve dvou hodinách prostoru, kterej nám zbývá do doby, než chceme jít na západ ke Canyon Overlook. Tento dobrý muž nás posílá na Watchman Trail a protože respektujeme autoritu, vyrážíme.

Uprostřed fotky je špičatá hora a pod ní je o něco menší kopeček. Právě sem jdeme na Watchman Trail.

Touhle dobou už víme, že uváděnou potřebnou dobu ke zvládnutí tůry můžeme v pohodě dělit dvěma. Nechci machrovat, ale fyzicky jsme letos asi připravení fakt dobře. Cestou nahoru předbíháme lidi všech věkových skupin i tvarů, se všema se zdravíme a celkově v Zionu panuje krásná atmosféra. Na Watchman dorážíme za 30 minut.

Překvapivě hezký výhled z Watchman Trail na údolí Zionu, kde už panuje podzim. Pokud chcete na lehčí hike, určitě doporučuju.

Po pár fotkách přichází na vyhlídku starší pán a potká se pohledem s Melindou. Jak takhle chodíme, dá se často vycítit, že se s váma chce někdo bavit, a tak ho Melinda osloví. Pán je evidentně ze začátku nervózní, ale po chvilce se rozmluví a povídáme si o jeho tříměsíční putování obytňákem po západu USA i o naší dosavadní cestě.

Mike Bauer bydlí u San Francisca, je digitální nomád, řídí ekologický projekt v Africe a veškerý vydřený čas utíkáním nahoru trávíme extrémně příjemným povídáním s tímto zajímavým člověkem.

Vůbec to ale nevadí. Kvůli těmto skvělým chvílím bych i obětoval západ na Canyon Overlook, protože takový náhodný a krásný setkání nás s Melindou nabíjí obrovskou energií. Rozloučíme se. Mike má dnes poslední den svého putování a zítra ráno bude odjíždět směr San Francisco za svou ženou.

Západ jak sviňa na Canyon Overlook

Na Canyon Overlook to nakonec zvládáme a západ tady je, jak jinak, naprosto úžasnej. Vím, že se pořád opakuju, ale podzim je v tomhle z mýho pohledu nepřekonatelnej. Jen se mrkněte.

Asi pět minut před tímto momentem mi Melinda říkala, že na západ jsem teda nevybral úplně ideální místo. Na podzim a v zimě sluníčko zapadá hodně na jihu, takže v první moment zářila jen ta část mraků na snímku nalevo. Jenže o chvilku později se rozzáří celá obloha a moje předtím netečná žena, sedící v pohodě na kameňu deset metrů od vyhlídky, najednou rozhazuje ručičkama, jak je to kurva krásné a úžasné a nadechni se života a já na to wtf, vždyť já to tady sleduju celou dobu.

Vím, že to je strašnej kýč, ale ten podzim funguje prostě jak generátor kýčů. Sorry no, mně tak líbí. Trail na Canyon Overlook se nachází při příjezdu do parku z východu a vlastně je úplně mimo všechno ostatní. Výhoda je, že sem jdete ještě před sjezdem z kopců, takže tyhle metry nemusíte těžce vyšlapat sami.

Nečekaný večerní setkání ve Springsdale

Není mi zřejmý, kde hraničí náhoda s osudem. Večer se bavíme, kam půjdeme na večeři a ve zvláštním výběrovým řízení padá volba na Oscar’s Cafe ve Springsdale.

Sedíme u stolu u stolu, já různě fotím, natáčím a u toho si povídáme. Když chci natočit světýlka, rozhlídnu se, abych foťákem někoho nevystrašil. Vedle u stolu sedí chlapík a já si jen říkám, že všichni borci s plnovousama vypadají strašně podobně.

Oscar’s Cafe super včetně obsluhy. Doporučujeme.

Čekáme na objednaný jídlo, povídáme si si, když v tom nás pár od vedlejšího stolu pozdraví. Chviličku se mi všechno šmodrchá v hlavně, ale teď mi docvakne: vždyť to je Chris, co nám půjčoval Wranglera na Reflection Canyon. Vyzvedávají tady jiný auto a já nemůžu uvěřit, že jsme tohoto sympatickýho chlapíka a jeho skvělou ženu opět potkali.

V celým jižním Utahu touto dobou známe tři osoby: Mika z minulé kapitoly, pána, se kterým jsme se bavili ve Snow Canyonu a neznáme jeho jméno (ještě o něm napíšu) a Chrise. A zrovna s jedním z nich jdeme do stejné restaurace ve stejnej den a hodinu. Chtěli jsme původně do jiné restaurace (je jich tu aspoň 20), chtěli jsme jít původně dřív, ale mně se ještě nechtělo. Chtěli jsme sedět vevnitř, ale venku byly teplomety, takže Melinda rozhodla, že půjdeme ven. Prostě tolik věcí, co se může stát jinak a nestane.

Je mi jasný, že nikdy nevíte, co je na té odbočce, na kterou jste se nevydali, nicméně tyhle velký náhody mi někdy nejdou do hlavy. A tohle vlastně ještě nic není proti lekci, co ještě dostaneme. O tom vám ale řeknu až v dalším příspěvku.

Jdeme na Angels Landing

Původně jsme chtěli ráno odjet pryč směrem Moab, ale měníme plány a ráno cítíme, že chceme jít na Angels Landing – možná jeden z nepopulárnějších treků v USA s převýšením kolem 460 metrů, což už by to měla být trochu větší výzva. Na autobus jdeme kolem osmé, vystupujeme na zastávce Grotto a jdeme nahoru. Opět jdeme naše standardní tempo, takže všechny předbíháme.

Nevím, jestli se nám na Reflection Canyonu posunuly hranice, ale cesta na Angels Landing je naprostá pohoda. Túru o délce necelý čtyři kilometry dáváme za hodinu deset minut včetně občasnýho focení. A já musím říct jednu věc: jestli chcete udělat jen jeden trek v celé Americe, udělejte tenhle.

Vidíte ten hřeben co na fotce jde z levýho spodního rohu do středu snímku? Tak po tom se jde. Nebezpečný to ale určitě není, což neříkám jen kvůli tomu, že to budeš číst mami.

Hodně lidí se tohoto hiku bojí, ale celá cesta je jištěná řetězy, takže se jich v případě potřeby a strachu můžete držet. Určitě bych nešel za deště, ale v suchu se toho bát nemusíte. Jediný obavy jsou ve vaší hlavě, ale na to já vždycky říkám: vždyť je vlastně úplně jedno, jestli je ten sráz 20, nebo 200 metrů. Umřete stejně, jen to tělo bude škaredější. Takže buďte opatrní, i když to vypadá v pohodě.

Dokonce je absolutně nadšená i Melinda, která se třeba při chození u Reflection Canoynu fakt bála. Výhledy jsou z Angels Landing i při cestě na něj naprosto úchvatný (víc fotek máte v galerii pod článkem).

Nahoře máme obrovskou zábavu s čipmánkama. Jsou extrémně oprsklí – něco jak na hodech Čejkovjáci vynásobení Vrbečákama. Pořád běhají kolem a něco shání, takže je kolikrát riziko, že nějakýho zašlápnete, nebo vám vleze do batohu. Důvod je prostý: ačkoli se tihle malí kamarádi krmit nesmí, někteří retardovaní lidé kolem nás to nechápou. Na druhou stranu i díky tomu mám super fotky z blízka a ještě lepší videa, jak somrují.

Tohodle chlapíka jsem pojmenoval Štefan po kolegovi z bývalé práce. Štefan se stejně jako jeho lidskej jmenovec ničeho nebojí a je extrémně od rany. Nejvíc otravuje, když jím moji oblíbenou oříškovou tyčinku, a tak mu říkám kámo sorry, ale fakt to nejde.

Ještě jednou Štefan.

Tohle jsou už dřív zmiňovaný řetězy. Cestou dolů se naštěstí nepotvrzuje můj pocit, že to takhle bude horší. Navíc je ještě celkem brzo, takže se u těch složitějších míst netvoří fronty.

A část se serpentínama je už úplná pohodička.

Částečně měníme plán a jedeme rovnou do Moabu

Z Angels Landing nám to trvá dolů trvá 50 minut. Kolem poledne odjíždíme směr Moab, kam jsme původně chtěli přes Neo Mars a Goblin Valley State Park. Tenhle plán ale bohužel padá, protože i tak máme před sebou cestu do noci.

Už téhle fázi cesty jsem spokokojenej s tím, co jsme viděli. A ani bych se vlastně nezlobil, kdyby to v tenhle moment mělo končit. Jak už to ale bývá, když už si ve své neskromnosti myslíte, že vás nic nemůže překvapit, život vám pošle do cesty novou lekci.

Při cestě do Moabu jen v rychlosti zastavujeme vedle dálnice, abych aspoň něco cvakl.

The post Horseshoe Bend u města Page a nejlepší trek v národním parku Zion appeared first on Marek Musil foto.

Reflection Canyon: stanování na nejlepším místě Ameriky

Marek Musil — Fri, 19 Nov 2021 07:39:31 +0000

Opravdu moc jsem se těšil, že budu jednou moct napsat tuhle větu: stanovali jsme na nejlepším místě Ameriky. Nejdříve ale trocha historie a proč jsme se na tohle místo tak toužili dostat. Článek bude extrémně dlouhej, nicméně určitě nebude fungovat jako návod. Naše postřehy a tipy bych spíš vydal separátně v budoucnu. Každopádně až se začtete do následujících řádků, bude vám jasný, proč se rozdávat rady tak trochu obávám.

Kde se místo nachází a jak vzniklo

Reflection Canyon je místo na rezervoáru pitné vody Lake Powell. Toto vodní dílo započalo stavbou přehrady Glen Dam na řece Colorado v šedesátých letech dvacátého století. Přehrada se nachází u města Page a kdo se trochu vyzná, ví, že kousek odsud najdete Horseshoe Bend. A pak už následuje pár zatáček, kde dříve divoká řeka Colorado vymlela do červeno-žlutých skal slavný Grand Canyon.

Lake Powell se rozkládá na opravdu velké ploše, protože pro tuto oblast je typická buď obrovská rovina, nebo nekonečné skalní útvary. Zaplavení této oblasti absolutně změnilo zdejší krajinu – spoustu míst zaniklo a spoustu nových vzniklo. A jedním z těchto nově vzniknuvších je právě Reflection Canyon.

Jak se Reflection Canyon proslavil

Místo objevil fotograf pro National Geographic Michael Melford v roce 2006 a vydal o Reflection Canyonu článek Glen Canyon Revealed, tedy v překladu Glen kaňon odhalen. Fotka vzbudila zájem, nicméně daleko větší dosah mělo použití fotky společností Apple. Když Apple v červnu roku 2012 uváděl na trh Mac Book Pro s novým retina displejem, jako spořič obrazovky zvolil právě snímek Reflection Canyonu.

Od té doby se Reflection Canyon stal cílem fotografů a dobrodruhů z celého světa. Proč dobrodruhů, když tímhle slovem se většina cestovatelů po USA označit nedá? Protože tohle místo se celkově vymyká americkým standardům, kdy kolikrát vystoupíte z auta a jste rovnou u vyhlídky. V tomhle článku pochopíte, že absence telefonního signálu je skoro nepodstatnou komplikací.

Půjčujeme auto na cestu Hole in the Rock Road

Jak už jsem psal v minulým článku, jako první jsme potřebovali pořešit auto na tuhle cestu. Vzhledem k neúspěchu s Budgetem jsme v osm hodin večer seděli na letišti v St. George, koukali smutně na sebe a přemýšleli, jak se z tohoto dostaneme.

V USA jsem neměl jinou zkušenost než s půjčováním od velkých společností, ale věděl jsem o možnosti půjčit si auto přímo od lidí. Akorát jsem ani neznal jména těchto služeb, takže jsem začal s hledáním různých článků na nejlepší sharovací appky. Nakonec jsem došel na aplikaci Turo, kde byl pro St. George i okolí poměrně slušnej výběr. Jen mi přišlo nereálný, abychom to auto měli následující den ráno.

Jenže pak jsem v deset hodin konečně vybral Jeep Wrangler Unlimited 2020 se zvednutým podvozkem a velkýma terénníma kolama, udělal objednávku a Chris Jones z města Hurricane mi SMSkou napsal, že se mnou zítra ráno v sedm počítá. Nevěřil jsem vlastním očím, ale zdálo se, že naše cesta by nakonec přeci jen mohla proběhnout.

Konečně na cestě

Tak Jeep je fakt brutální. Vyjíždíme na dálnici, jedu osmdesát-devadesát-stodvacet a hluk vevnitř odpovídá cca 150 km/h ve Favoritu. Auto s sebou mává na všechny strany a připadáme si jak na lodi. Zkouším, co Wrangler bude dělat, když ještě trošku přidám… a už si fakt nepřipadám bezpečně. Je tedy zřejmý, že tohle vozidlo na dálnici tak úplně nepatří. Dává to smysl, když míjíme jindy strašně vysoký americký pick-upy, kterým teď z Jeepu hezky vidíme z vrchu na střechu.

V Americe mají tendence všechno přehánět. Stejně tak je to s terénníma autama – tam, kde v Česku v pohodě projedeme Feldou, potřebují Američani 4×4 s uzávěrkama diferenciálu. V tomhle případě mě ale kvalita cesty k Reflection Canyonu překvapila a za naliftovanýho Wranglera jsem fakt rád.

Plán úplně na knop

Náš původní plán počítal s půjčením auta večer před odjezdem na Reflection Canyon. V noci přesun do Escalante a odtud co nejdřívější výjezd směrem k našemu cíli. Z toho pochopitelně sešlo, auto jsme půjčili ráno, a tak naše cesta začíná o půl osmé, přičemž v Escalante (poslední město před odbočením na Reflection Canyon) jsme až o půl jedenácté. Tady si dáváme rychlej sendvič v Subway a vyrážíme na cestu, kvůli které jsme si potřebovali půjčit offroad.

Hole in the Rock Road aneb cesta jak z prdele

Nebo spíš do prdele. Většina cesty je v pohodě průjezdná obyčejným autem a největším problémem její první části je zvrásnění. Když po ní jedete, postupně se rozvibruje celý auto do úplně strašidelné podoby, kdy máte pocit, že dojde k dekompozici veškerých součástí vozidla. Jeli jsme tuhle první část Chevroletem Tahoe do Peek a Boo Canyons před dvěma lety a myslel jsem, že si mi ten nebožák rozsype pod rukama.

Už tehdy jsem ale došel na to, že vyšší rychlost tomu malinko pomůže a auto po hrbech začne spíš lítat. A tak teď hledám rychlost, při jaké auto bude trpět co nejmíň. Tahle rychlost se nachází někde kolem 60 mil za hodinu, což je bratru téměř stovka. Do toho se střídají části s hlubokým pískem, takže jak do toho vždycky vlítnu jak skalní sviňa, honím to zleva doprava, abychom aspoň zhruba drželi směr.

Po cestě předjíždím několik aut a připadám si mega hustě. Jenže tohle friško není jen honění trika. Cesta má standardně trvat od 2,5 do 5 hodin v závislosti na tom, jak jedete a jak velký máte koule. Poté nás má čekat přibližně 5 hodin chůze, a tak když to člověk spočítá a přihlídne ke krátkým podzimním dnům, v podstatě není možný, abychom ke kaňonu došli za světla. A když člověk čte různý články, jít k Reflection Canyonu po tmě opravdu není dobrej nápad.

V posledních přibližně 10 mílích začíná být cesta dost zajímavá a některých místech si říkám, že i se standardním SUV by mi asi dost cvakalo u řitě. Zastavuji tedy na jednom větším kamenu a kontroluju místo pod autem, přičemž tahle přehnaně vysoká americká nádhera tam má pořád skoro půl metra místa. Tohle je přesně moment, kdy jsem rád, že původní zápůjčka nevyšla.

Vyrážíme na vycházku

S časem 1:40 minut přijíždíme na místo, odkud už musíme pěšky. Melinda je vystresovaná z toho, co právě zažila, protože tenhle bezmála 90 kilometrovej Dakar jsme spíš protancovali, než projeli. Rychle finišujeme balení, přičemž rozložení je následující: Melinda bere všechno jídlo a skoro všechnu vodu, já beru svoje pičovinky, foťák, objektivy, stativ, droníka… a taky teda stan a spacák a vodu a světla a powerbanky. A sonickej kartáček. Neměli jsme možnost si zvážit batohy, ale Melinda nese jen mimo ostatní věci 12 litrů vody.

Celkem záhy zjišťuji, že jsem tu pevnou padesátku určitě nepotřeboval, ale je pozdě se vracet. Naše túra má 13 km bez bloudění a my máme tři a půl hodiny do západu a čtyři a půl hodiny do úplné tmy.

Na balení nalehko se mě rozhodně neptejte. Galon vody nesu v ruce, protože se mi do batohu nevlezl.

Strážce stezky a ufňukanej kokot za ním

Melinda naviguje pomocí aplikace AllTrails. Většinou úspěšně, ale často nás matou stopy ostatních hikerů, které se různě stáčí, protože takovou tradiční kratochvílí na cestě k Reflection Canyon je bloudění. A tak nás stopy umí zavést k neprůstupným propastím. Časem ale dáváme větší a větší pozor na vzdalování se od stezky a jedeme relativně neomylně správnou cestou. Melinda je strážce této cesty a já skoro celou dobu za ní zvažuju, jestli mám sílu to zvládnout.

Od pádu na motorce v šestnácti mě při nesení batohu bolí levá trapéza a vím, že dřív či pozděj budu trpět jako zvíře. Nedávám to znát, ale v první půlce mi fakt není úplně do zpěvu. Jenže pak dochází nějaká nová energie a mně se jde překvapivě dobře. Pořád dělám nějakou srandu a melu strašný nesmysle. Prostě jsem najednou ve své kůži.

Melinda zastává roli strážce stezky a svačinářky, já se zabývám debilníma vtipama a neustálým focením všeho možnýho okolo.

Pořád do kopca a z kopca jak chujové

Až na prostřední část tohoto trailu v podstatě nikdy nejdete po rovině. Ačkoli převýšení na těch 13 až 15 km by mělo být jen kolem 450 metrů, výšku pořád nabíráte a vzápětí zase ztrácíte. Prostě jdete do kopca a z kopca jak chujové. Pořád se dívám na horizont a nic nenasvědčuje, že bychom se měli blížit. Co se týče našich zásob, tak voda nám vychází akorát, ale jakmile se sluníčko schová za horu na pravé straně, kterou celou cestu kopírujeme, dramaticky nám klesne spotřeba a už teď začíná být jasný, že si vody neseme zbytečně moc. Každopádně zatím je brzo se čehokoli zbavovat.

I po cestě se vám naskytne celá řada krásných pohledů na zajímavý skály: třeba na téhle hoře můj foťák detekoval obličej a dokonce i oko.

Tenhle hrdina nás naviguje krajinou plnou srázů. Držet směr podle sluníčka tady totiž nestačí, protože trasa se proplítá kolem hlubokých kaňonů vytvořených dešti v kombinaci s půdou, která vodu téměř vůbec neabsorbuje. Kaňony nejdou při pohledu na krajinu vidět, takže stačí chvilka nepozornosti a musíte je stovky metrů obcházet.

Příchod se západem slunce

Nevěřil jsem tomu, ale i přes pár špatných odbočení a s tím spojený zdržení, blížíme se cíli přímo se západem slunce. Posledních pár kilometrů schůze po hladkých skálách zvaných petrified dunes (zkamenělé duny) je navigačně trochu složitějších, ale kombinace AllTrails a držení směru na jihozápad nás vede přímo do Reflection Canyonu.

Posledních pár kroků, zatají se dech, poskočí mi srdce a v očích snad i cítím slzu. Pohled na Reflection Canyon s večerním západem už teď patří mezi nejmonumentálnější pohledy za celých šest cest po Americe. Je mi jasný, že to je kombinace všeho – komplikovanýho půjčení auta, složitýho příjezdu po Hole in the Rock Road i rekordního času, za kterej jsme sem od nájezdu na tu tuto silnici dorazili. Celkově nám to zabralo hodinu čtyřicet autem a 3:40 pěšky. Je to vysněný místo a neuměl jsem si představit, že se sem donutím někdy dojít a už vůbec ne, že tady budu s člověkem, kterýho nadevše miluju.

Hned po příchodu mě překvapila extrémně nízká hladina vody. Překvapila mě tak moc, že dokonce jsem si v první moment nebyl jistej, jestli jsme na správným místě. Po kontrole stažené fotky jsem ale ověřil, že jsme správně. A co víc – nízká hladina scenérii ještě přidala na dramatičnosti.

Stavíme stan při západu sluníčka

Tak jsme to dali. Hledáme místo, kde bychom mohli bydlet, neb celá stěna nad Reflection Canyonem je extrémně prudká a dá se po ní sotva chodit, takže stanování na většině míst nepřichází v úvahu. Nakonec vytipovávám dvě místa a stavíme na tom od pohledu lepším z nich. Rychle cvaknu pár fotek a jdeme konstruovat naše útočiště, protože nemám o uživatelské přívětivosti toho střepu za $40 z Walmartu žádný přehnaný očekávání.

Jde to ale dobře a tak s pohasínající oblohou už sedíme ve stanu a dáváme si svačinku v podobě energetických tyčinek, kterých jsme si vzali 16 na hlavu. Aby taky ne, když to nese Melinda hehe.

Tak tady budeme trávit noc: sedm až osm hodin cesty od civilizace a dalšího člověka. Kromě teda jednoho páru, co stanuje kousek od nás, ale pro tu romantiku na ně zapomeneme.

Melinda pak pokračuje v zabydlování stanu a já se vydávám prozkoumávat okolí. Pro mě překvapivě totiž není vůbec zřejmý, odkud by mohl být nejlepší pohled. Skálu obcházím za svitu Měsíce, když v ten moment slyším velký plesknutí do vody. A slyší ho i Melinda, jelikož na mě dost hystericky volá. Naštěstí jsem to teď nebyl já a asi se jen někde utrhl kousek skály. Při představě, že tam dolů slítnu, mám ovšem husí kůži.

Měsíc osvětluje Reflection Canyon tak intenzivně, až si v jeden moment oba myslíme, že je na vodě nějaký světlo. Až po dalším zkoumání docházíme na to, že je to jen odraz Měsíce, kterej ale v této tmě vypadá jak světlo na stadionu.

Svit Měsíce a noční vítr

Máme dva spacáky a nakonec volíme variantu jeden pod námi a jeden přes nás s tím, že se budeme vzájemně zahřívat. Má být 2 °C, takže si na sebe dáváme několik vrstev a jedem spát. A díky vyčerpání není žádný problém usnout kolem půl desáté. Spíme jak zabití až do dvou hodin, kdy nás oba vzbudí vítr lomcující ze stanem. Dívám se ven, kde je naprostá tma, protože je zataženo, a tak se jen modlím, aby nezačalo pršet.

Tímto způsobem fouká až do rána, takže spím jen chvilkama a normálně se těším, až bude ráno a budu moct jít fotit, protože takhle to stejně nemá moc cenu. V půl šesté (víc jak hodinu a půl před východem) začíná sluníčko malinko svítit do zespodu do mraků a já tuším, že tenhle rozbřesk by mohl stát za to. On je totiž extrémní rozdíl mezi východem při úplně čisté obloze a východem s oblačností a volným prostorem na horizontu směrem na východ. A to jsou přesně dnešní podmínky.

Jeden z nejhezčích rozbřesků mýho života

Nechci říkat východ slunce, protože východ slunce a rozbřesk je rozdíl. Ty momenty, co se teď dějí, jsou neskutečný. Je ještě dlouho před faktickým východem sluníčka, ale barvy, který se teď odehrávají na obloze vypadají až nereálně. Tohle je obrovský štěstí, protože stačilo mračna trochu protáhnout na směrem na východ a bylo by z toho takový to šedivý ráno. Jen mrkněte na fotky.

Začíná rozbřesk, ale ne jen tak obyčejnej. Na obloze jsou těžký mraky, ale zespod je začíná osvětlovat sluníčko, který je ještě daleko pod horizontem.

A tak se odehrává barevný orchestr, který jsem v takové intenzitě viděl možná párkrát v životě. A nikdy na místě, jako je tohle.

Chodím různě nahoru a dolů a zkouším, odkud je Reflection Canyon nejlepší. Nakonec usuzuju, že největší pecka to je na skále kousek pod našim stanem – do patnácti kroků od vstupního zipu. Když se vracím dolů, zdá se, že už je ten největší moment pryč.

Jenže pak to přijde. Na necelou minutu se rozsvítí obloha do téměř čistě rudé barvy, mrkneme na sebe s Melindou a i ona hned ví, že jsem právě udělal tuhle fotku a že jsem teď naprosto spokojenej. Můj oficiální snímek: Reflection Canyon, 16. 11. 2021 6:49 místního času. Fotka, na kterou jsem obrovsky pyšnej.

Pak už čekáme na faktický východ slunce, ale ten už zdaleka tak zajímavej pro focení není.

Každopádně si užíváme každičkej moment a hlavně nemůžeme z toho, co jsme právě zažili.

Kdo totiž fotí krajinu trošku dýl, ví, že rozdíl mezi rozbřeskem s těmi barvami a rozbřeskem šedivým bez barev je v podstatě nula nula nic a je to jen o obrovským štěstí.

Světelná show končí, jdeme zpět

Relativně rychle po svítání balíme věci a odcházíme z Reflection Canyonu směrem zpět k autu. Melinda to má teď o dost jednodušší, neb se jí odlehčil batoh o velkou část jídla a vody. Dokonce jsme jeden galon vylili – základní pravidlo totiž je: nic na cestě nenechávat a i když by to třeba někomu mohlo pomoct, nakonec jsem tam barel z plastu s vodou nechtěl nechat ležet.

Cesta zpět nám dává oběma zabrat. Po ne úplně dobré noci se už moc těšíme k autu a zvlášť poslední 3 kilometry se zdají být nekonečný. Ale pak přejdeme kopec, uvidíme bílýho Jeepa a já přemýšlím, jestli jsem někdy nějaký auto v životě viděl radši.

Třeba v Dolomitech jsme ušli v hlubokým sněhu 18 km, ale pořád přemýšlím, proč tohle byl takovej záhul. Určitě za to mohla váha na zádech, ale asi i nekonečný stoupání a klesání na trase.

Cestě zpět je ale úžasná. Celou dobu si povídáme o tom, co jsme právě zažili a takovou zvláštní energii jsem cítil jen párkrát v životě.

Západ slunce v Bryce Canyonu

Po cestě zpět to máme přibližně hodinu do národního parku Bryce Canyon a navíc to vychází přesně tak, že tam dorážíme těsně před západem. Toho by byla škoda nevyužít, a tak směřujeme na vyhlídku Bryce Point Overlook.

Tak za mě jsme z toho dne vytřískali všechno, co se dalo. Večerní Bryce Point Overlook to krásně zakončuje a my plní zážitků můžeme pokračovat směrem k Hurricane.

Vrácení Jeepu ve městě Hurrican

Jeep vracíme majiteli v podvečer o nějakých deset hodin dřív a tady musím zmínit, že Chris je mega borec. Tak vynikající domluva ve mně opravdu zanechala hlubokej dojem, takže pokud byste potřebovali půjčit auto v jižním Utahu, můžu určitě doporučit mrknout na Latibule OffRoad. A jen dodám, že o Chrisovi tady na blogu bude ještě zmínka.

Kam se vydáme dál

Tak tohle byl vyčerpávající příspěvek. Myslel jsem, že to budu postupně zkracovat, ale zatím se mi to nedaří, každopádně Reflection Canyon stál za tu cestu i za ten text. Dál se podíváme k Horseshoe Bendu a národního parku Zion.

The post Reflection Canyon: stanování na nejlepším místě Ameriky appeared first on Marek Musil foto.

Death Valley: odjíždíme na road trip do Utahu a Arizony

Marek Musil — Wed, 17 Nov 2021 07:39:50 +0000

Aklimatizační dny máme za sebou, a to znamená, že nás teď čeká naše hlavní cesta po Arizoně a Utahu. Poslední den před odjezdem řešíme shánění stanu, spacáků a batohů. Pochopitelně nemůžeme všechno z důvodu vyprodaných skladových zásob koupit na jednom místě, a tak jak vocasové putujeme po čtyřech různých Walmartech v Sacramentu.

Máme naplánovaný okruh přibližně 4500 km s tím, že se vydáme víc do hloubky, jelikož turisticky profláklý místa už známe. Taky máme v plánu výzvu v podobě přespání u Reflection Canyon, kde se asi tři hodiny jede po úplně rozbité cestě a pět hodin jde pěšky. Pořád jsme zvažovali, jestli se do toho pustit, ale říkali jsme si, že když to neuděláme tentokrát, kdo ví, jestli se k tomu ještě někdy dostaneme.

Tohle je náš povoz pro letošní cestu. Je to hybrid s V8, ale umí to jezdit i čistě na elektriku. V momentě, kdy se s elektrickým pohonem suneme po parkovišti, říkám, že jedeme na prďavou energii. Je to inspirováno jednou epizodou South Parku, kde v San Franciscu byl každej, kdo měl hybrida, tak samolibej, že mu voněly i vlastní prdy.

Nejsložitější nám při plánování přišlo vymyslet, co vlastně chceme vidět cestou po Kalifornii. Shodli jsme se nakonec, že nejlepší by byl Sequoia National Park, nicméně pár dnů před odjezdem jsme zjistili, že park hoří a většina cest je zavřená. Záložním plánem byl přejezd rovnou do Las Vegas, ale vzhledem k nutnosti zajistit si ubytování z pátku na sobotu jsme z toho upustili. Takhle na poslední chvíli vycházelo ubytování například v hotelu Stratosphere na 8500 Kč, přičemž standardní cena v týdnu při rezervaci předem se pohybuje klidně kolem osmi stovek.

Volíme ekonomickou variantu přes Death Valley

A tak nakonec volba padla na Údolí smrti, kde víme, že se dá v pohodě vyspat v autě – i přesto, že to tedy není tak úplně legální. Primárně se ale chceme dostat do Utahu a Arizony, takže nám tahle varianta vyhovuje nejvíc. EDIT následující den: tak Melinda našla, že se v Údolí smrti dá přespat zadarmo v kempu. Dobrý vědět, když už jsme tam na divoko spali dohromady třikrát.

Po cestě poprvý v Americe řídí i Melinda, takže díky tomu mám prostor psát tyhle nesmysle a taky hodně čumím z okna a obdivuju skály, stromy i zasněžený vrcholky hor, kterým říkám snowcaps. To je spojení slov, o kterým je Melinda přesvědčená, že jsem si ho vymyslel a ve skutečnosti neexistuje. Až budeme mít internet, budu to muset ověřit.

Melinda. Krásně a s úsměvem se pere s těma kokotinama, co nonstop vymýšlím.

Večerní focení v Badwater Basin

Tyhle řádky píšu v Badwater Basin, 85,5 metru pod úrovní moře. Je sedm hodin večer a temnou krajinu osvětluje jen Měsíc. Fotím jezírko s oblohou a jen sem tam se rozhlídnu kolem, jestli z dřevěné terasy někde kolem mě nevylezl škorpión. Poslouchám to nekonečný ticho a mám pocit, jako bych to tu narušoval i samotným dýcháním.

Do toho zpracovávám fotky a rozplývám se nad nádherným západem, kterej jsme sice stíhali jen tak tak, ale podařilo se. A myslím, že nejlíp vám to zprostředkuju pomocí fotek, takže je nechme mluvit za mě.

Do Údolí smrti jsme dorazili úplně tak tak, kdy se zrovna obloha na západě začala rozsvěcovat do všech odstínů červené a oranžové.

Dokonce jsem tenhle večer udělal jedny z mých nejoblíbenějších fotek z USA.

Bylo zvláštní být tady v pět hodin odpoledne a pozorovat, jak končí den. Pocitově mám totiž tenhle moment pořád zafixován tak s devátou večer, takže hned po zhasnutí oblohy se mi začalo strašně chtít spát.

Ještě jedna fotka s Měsícem, který i v první čtvrti svítil tak vydatně, že při pohybu po dnu Badwater Basin nebylo potřeba nijak dál přisvěcovat. Nebo teda aspoň Melinda říkala, že vidí fakt dobře, i když teda každý dva tři kroky zakopávala.

Tohle jezírko dostalo jméno od průzkumníka, který nemohl donutit svou mulu, aby se z něj napila vody. Proto napsal do mapy Badwater, tedy špatná voda a jméno se uchytlo. Jezírko je domovem druhu Badwater Snail – místního šneka. K jezírku se nesmí přímo přistupovat, což je i důvod, proč jsem fotil takhle dál z mola a nemohl si šneka pohladit.

Spaní v autě v Death Valley

Jak už jsem říkal, spaní v autě v USA není tak úplně legální, ale na druhou stranu je to aspoň trochu dobrodružství. V Death Valley vás k tomu i nepřímo vyzývá průvodce, ve kterém říkají, že máte přes noc zůstat sledovat hvězdy.

V devět už jsem mlel z posledního, takže jsme to zapichli u Zabriskie Pointu. Usnul jsem hned a na chvilku se vzbudil o půlnoci, jen abych zkontroloval, že Měsíc ještě pořád nezašel. Podruhý jsem se vzbudil ve dvě, a to už byl Měsíc schovanej, takže jsem po chvilce odhodlávání vzal foťáky a popošel alespoň rychle něco pocvakat.

Do dvou mně bylo v autě hrozný horko. Pak jsem měl tuhle hodinovou epizodu s noční oblohou, totálně vymrzl a od té doby mi až do pěti, kdy jsme vstávali, byla zase naopak hrozná kosa.

Pokračujeme dál až do Utahu

První den na cestě se tedy dá označit za úspěch. Další den máme v plánu dostat se přes Las Vegas se zastávkou ve Valley of Fire až do Utahu. Níž v galerii najdete ještě pár fotek z prvního dne na cestě. Jinak docela sranda je i mých stories na Instagramu, tak mě tam nezapomeňte sledovat.

The post Death Valley: odjíždíme na road trip do Utahu a Arizony appeared first on Marek Musil foto.

Marek Musil foto

Velký průvodce svatbou

Rychlé odkazy

1. Obecně před svatbou

Zvětšit

Závěrem k bodu 1. snad jen…

2. Přípravy v den svatby

+

Závěrem k bodu 2. snad jen…

3. Obřad

Zvětšit

Zvětšit

Zvětšit

Závěrem k bodu 3. snad jen…

4. Oběd

Zvětšit

Zvětšit

Zvětšit

Závěrem k bodu 4. snad jen…

5. Skupinové focení

Zvětšit

Zvětšit

Závěrem k bodu 5. snad jen…

6. Portrétní focení novomanželů

Zvětšit

Zvětšit

Zvětšit

Závěrem k bodu 6. snad jen…

7. Nejlepší svatební párty

Zvětšit

Zvětšit

Zvětšit

Zvětšit

Zvětšit

Závěrem k bodu 7. snad jen…

8. Pár slov závěrem

Zvětšit

10 nejlepších fotek svatební sezóny 2021

Večerní malování světlem na svatbě Michaely a Michala

Příběh ze svatby

Párová fotka Anety a Zdeňka u Hustopečí

Příběh ze svatby

Gratulace od dědy na svatbě Kristýny a Vítka

Příběh ze svatby

Párová fotka Míši a Patrika ve vinohradech na Vrbici

Příběh ze svatby

Skupinový focení na svatbě Soni a Michala

Příběh ze svatby

Roznožka Tomáše s Veronikou v náručí

Příběh ze svatby

Průchod Aničky a Dana špalírem v kostele

Příběh ze svatby

Gratulace kamarádek na svatbě Aničky a Dana

Průchod špalírem Aničky a Vojty

Příběh ze svatby

Perfektně synchronizovaný vypuštění hrdliček Anetou a Radkem

Příběh ze svatby

Tak jaké fotky táhnou?

Bonusová fotka a snímky, co to nedotáhly mezi TOP 10

Fotky, které stojí za zmínku

Vracíme se do San Francisca a letíme domů

Osobní bankrot ve Vaccaville

Příjezd do San Francisca

Západ na Baker’s Beach

Aj kurva to jsem nějak nedopočítal

Skoro zapaluju pumpu

Rezerva jménem nula

Hrňte do mě Prosecco

Je USA v listopadu z nouze ctnost?

Všechny díly blogu

Poslední výlet do Yosemite National Park

Vyrážíme směr Yosemity

Hike k Mirror Lake

Víte co vám na to řeknu? Vůbec nic.

Západ slunce u Tunnel View

Vracíme auto a jedeme (skoro) domů

Utužujeme tequilou naše česko-americko-mexický vztahy

První Den díkuvzdání a pekelná kalba

Setkání s bratrancem

Díkuvzdání dva, tentokrát na pohůdku